BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Červenec 2014

Just me & you - 2. díl

10. července 2014 v 19:10 | *Louigi |  Just me & you
Isabella
Zakňučela jsem bolestí. Udržovala jsem zavřené oči. Bála jsem se je otevřít. Přežila jsem? Jak je to vůbec možné? Přece jsme spadli nebo ne? Hlavou jsem se opřela o zadní část sedačky přede mnou. Nebyla to zrovna pohodlná poloha. Bolela mě hlava.
Neslyšela jsem kolem sebe hlasy ani žádný pohyb, který by dosvědčil, že je někdo naživu. Měla jsem strach, že pilot a i ten kluk, jehož skupinu zrovna neoblibuju - nebudu lhát, nemám je ráda- jsou mrtví.
Konečně jsem otevřela oči. Udeřilo mě do nich denní světlo. Byla jsem v bezvědomí? Oči jsem si promnula dlaněmi. Při každém pohybu levé ruky jsem cítila píchnutí v zápěstí.
Podívala jsem se z malého okýnka, které nebylo nejčistší. Jediné, co jsem viděla, byl žlutý písek na zemi.
Otočila jsem hlavu nalevo, abych se ujistila, že je ten kluk v pořádku. Bezvládně seděl na sedačce, oči měl stále zavřené, ale všimla jsem si, že jeho hrudník se při každém nádechu zvedá. Na jeho čele byla krvácející rána.
Odepnula jsem si pás, díky kterému jsem pravděpodobně přežila, a kleknula jsem si do úzké uličky před toho kluka - něco mi říká, že se jmenuje Louis, jsou jich plné časopisy. Opatrně jsem s ním zatřásla. Zabručel, ale oči nechával zavřené.
''Hej,'' znovu jsem jím zatřásla, tentokrát o něco silněji, ''vstávej!'' Párkrát zamrkal očními víčky a pak zhrozeně otevřel oči. Dlaní si sáhl na čelo, a pak se na ruku podíval. Měl na ní krev. Vykulil oči.
''Co se stalo?'' zmateně se na mě díval.
Pokrčila jsem rameny, ''nevím. Asi jsme spadli.'' Snažila jsem se chovat klidně, ale uvnitř mě se míchal strach s nervozitou.
''Myslím, že krvácím z čela,'' řekl vystrašeně a znovu si dlaní šáhl na ránu.
''Jo,'' přikývla jsem, ''krvácíš.'' Ruku jsem si strčila do kapsy a vylovila balíček kapesníků. Jeden jsem mu podala. Přiložil si ho na čelo a setřel si ještě nezaschlou krev.
''Je to jenom škrábnutí,'' řekla jsem, když setřel všechnu krev. Na čele mu zbývala už jenom úzká čárka.
''Je pilot v pohodě?'' odepnul si pás a chtěl vstát, ale nemohl, protože jsem mu bránila v cestě.
''Nekontrolovala jsem ho,'' odpověděla jsem. Stoupla jsem si a tím mu uvolnila cestu. Až teď jsem si všimla pilota, který nehybně seděl. Hlavu měl zakloněnou dozadu.
Ten kluk - asi Louis - opatrně kráčel uličkou až k jeho sedadlu. Párkrát s ním zatřepal, nejevil žádnou známku života. Zvedl se mi žaludek. Dva prsty mu přiložil na tepnu na krku, aby zkontroloval tep. Podíval se na mě vystrašeným pohledem a zakroutil hlavou. Je mrtvý. Zůstali jsme tu sami.
''Asi si zlomil vaz,'' prolomil ticho a šel ke mně.
''Uh…'' nevěděla jsem, co říct, ''co- co s ním budeme dělat? ...myslím s jeho tělem.''
Podíval se do země, ''uhm… možná … bychom ho měli pohřbít?'' Jeho věta vyzněla spíš jako otázka. Pokrčila jsem rameny.
''Jsem Louis,'' představil se a tím změnil téma na příjemnější rozhovor. Má intuice byla správná, jmenoval se Louis.
''Isabella,'' řekla jsem. Nastalo trapné ticho. Louis nevypadal na to, že ho přeruší, proto jsem se slova ujala já, ''asi bychom měli vyjít ven a podívat se kde jsme.'' Louis přikývl a udělal krok ke dveřím, které následně za použití síly otevřel. Vyskočil z letadla na zářivě žlutý písek. Natáhl ke mně ruku, chtěl mi pomoc, ale já jsem ji nepřijala. Zvládnu přece sama vyskočit, když výška není ani třicet centimetrů. Dopadla jsem na písek a couvla dál od letadla, přesně to udělal i Louis. Zírala jsem na letadlo, které bylo zabořené v písku. Jak jsme mohli přežít?
Pláž byla obrovská. Slunce svítilo přímo na písek, který se díky jeho dopadu třpytil. Vlny moře naráželi do zadní části letadla. Naše pohledy se upřely před nás. Tyčilo se tam nespočetné množství zelených stromů, ostnatých keřů a palem.
''Měli bychom najít pomoc,'' řekla jsem. Strčila jsem si ruce do kapes mých modrých šortek a začala kráčet k nejbližším stromům a palmám. Neslyšela jsem za sebou Louisovi kroky, proto jsem zastavila a otočila se na něj. Ještě stále stál na tom samém místě a rozhlížel se kolem. ''Jdeš nebo ne?!'' zakřičela jsem. Vrátil se zpátky do reality a rozběhl se ke mně.
''Nemyslím si, že tady někoho najdeme,'' řekl po chvíli. Procházeli jsme pralesem - doslova. Rukami jsem odstrkovala odrostlé větvičky, které mi bránily v procházení. Každou chvíli mě na mém těle něco zalechtalo nebo bodlo. Hmyzu tady bylo vážně požehnaně.
''Nebuď pesimistický,'' zakoulela jsem očima. Sama jsem si ale myslela to samé. Tenhle ostrov vážně nevypadá obydleně.
''Nejsem pesimistický. Podívej se kolem!'' začal křičet, ''ano správně, nic tady není! Jenom stromy, tráva, palmy, keře. Jediné živé bytosti tady kolem jsou ti zasra*í komáři a další havěť, kterou jsme ještě nestačili objevit!'' Musela jsem si povzdechnout. Nechtěla jsem to přiznávat a už vůbec jsem neměla v plánu dát to najevo, ale měl pravdu.
Nereagovala jsem na jeho proslov a kráčela dál. Kdybych věděla, že se ocitnu na ostrově, rozhodně bych si nenazula žabky. Bláto se mi lepilo mezi prsty a na paty.
''Odkud vůbec jsi?'' zeptal se mě, aby mezi námi udržel nějakou konverzaci.
''Z Jedburghu, to je ve Skotsku,'' upřesnila jsem, ''ale žiju na různých místech.''
''Co?'' podivil se, ''kde a proč?'' Měl až moc otázek na to, aby se mi na ně chtělo odpovídat. Ale jsem slušně vychovaná, takže…
''Například v New Yorku, Los Angeles, v Austrálii a na různých místech v Evropě. Pracuji jako průvodkyně. Letím tam, kam mě cestovka pošle,'' vysvětlila jsem.
''To musí být super,'' i když jsem ho neviděla, cítila jsem, jak se usmál, ''na Mauii jsi byla taky jako průvodkyně?'' Jeho otázky mi začínaly lézt krkem.
''Jo,'' odpověděla jsem jednoduše. Pravda byla taková, že na Mauii jsem sice měla provázet lidi po různých památkách, ale den po příletu mě odvolali a já se měla vrátit zpátky do New Yorku. Neměla jsem náladu to Louisovi vysvětlovat.
Zaslechla jsem tichý hukot vody. Přidala jsem do kroku. Netrvalo to dlouho a já spatřila obrovské jezero s malým vodopádem. Azurová voda mě doslova lákala, abych do ní skočila, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Hledali jsme přece pomoc.
''Krása!'' Louis upřeně hleděl na jezero. Kývla jsem hlavou a znovu se dala do chůze. Po chvíli jsem za sebou slyšela i Louisovi kroky.
''Kolik ti vůbec je?'' Další otázka. Obrátila jsem oči v sloup.
''Dvacet jedna,'' odpověděla jsem. Nemusela jsem se ho ptát na jeho věk. Podle článků v časopisech jsem moc dobře věděla, že má dvacet dva. Ano, vím, říkala jsem, že je nemám ráda, ale co mám dělat při nudném, několikahodinovém letu, když se v časopisech píše jenom o nich?
''Měli bychom se vrátit. Za chvíli se začne stmívat,'' otočila jsem se na něj. Neměla jsem ani tušení kolik je hodin. Louis přikývl a otočil se. Tentokrát šel první on. Každou větvičku, která mu přišla do cesty, chvíli podržel, aby se ujistil, že mě nepraští do obličeje. Podle činů bych řekla, že je milý, ale když otevře pusu… nemám ráda jeho vyzvídání a bohužel mi je jasné, že se toho jen tak nezbavím.

Just me & you - 1. díl

5. července 2014 v 18:40 | *Louigi |  Just me & you
Louis
''Vážně chceš letět už dnes?'' ujistil se Harry, ''můžeš počkat aspoň do zítřka. Řítí se sem bouřka,'' ukázal na nebe. S klukama jsem stál u letadla s cestovní taškou přehozenou přes rameno. Konečně jsme měli mít zasloužené volno, ale v mém životě se vždy něco zvrtne. Hawaii jsem si neužil ani den.
''Rád bych zůstal, ale musím,'' povzdechl jsem si, ''Eleanor mě potřebuje.'' Kluci souhlasně přikývli. Věděli, v jaké jsem situaci, kdyby byli mnou, udělali by to samé.
Letadla odtud nelétají často. Jedno za jeden den a i to je pro tuto destinaci příliš. Jsme na Maui. Podle informací z wikipedie je to druhý největší ostrov Hawaje. Ano, je pravda, že je hodně velký, neprošli bychom ho ani za měsíc - já s mou fyzičkou a nadšením pro sport bych ho neprošel ani za sto let, ale lidí tu moc není. Žádní otravní fanoušci, novináři, fotografové - jen místní, což je dobře.
''Zavolám vám hned, jak přiletím na Honolulu,'' skupinově jsme se objali. Cesta do Los Angeles mi bude trvat dobrých patnáct hodin. Až teď jsem začal přemýšlet, proč jsme si sakra vybrali tak komplikovanou destinaci bez letiště. V Honolulu musím přestoupit na normální dopravní letadlo, které mě bezpečně dopraví do Los Angeles, a v Los Angeles přestupuju na letadlo do Londýna. Super.
''Fajn, ale nezapomeň, znáš přece svou paměť,'' napomenul mě Liam. Zakoulel jsem nad ním očima.
Nedočkavě jsem čekal na pilota, který měl podle hodinek už deset minut zpoždění. Když nevyrazíme teď, budu mít problém stihnout letadlo v Honolulu.
''Kde je sakra?'' nervózně jsem přešlapoval z nohy na nohu a každou sekundu kontroloval hodinky. Po téhle větě se u letadla konečně objevil pilot - kdyby se tak nepředstavil, ani bych ho nepoznal. Nenosí piloti uniformu? Tenhle měl jenom světle hnědé kraťase a hawaiskou košili.
''Šťastnou cestu,'' popřál mi Niall.
''Nezapomeň zavolat,'' připomenul mi Zayn nad čímž jsem zase musel zakoulet očima. Copak jsem vážně tak nezodpovědný?
''A pozdravuj Eleanor,'' dodal Harry, ''vyřiď jí, že na ni a její mámu všichni myslíme.'' Souhlasně jsem přikývl a vděčně jsem se usmál.
''Ahoj, kluci,'' mávl jsem rukou, kluci společně odcházeli pryč. Po třech schodech jsem vystoupil do letadla. Chtěl jsem si jít sednout, ale uslyšel jsem dívčí, křičící hlas.
''Počkejte!'' Stál jsem ve dveřích letadla a zíral na malou utíkající blondýnku.
''Počkejte, prosím!'' křičela. Za sebou táhla černý kufr, který jí neumožňoval utíkat moc rychle. Pilot stál skoro vedle mě a laskavě na ni čekal.
''Letíte na Honolulu?'' zeptala se udýchaným hlasem, když k nám doběhla. Pilot přikývl. Couvl jsem ode dveří, aby mohla nastoupit, a konečně jsem si sednul. Slyšel jsem, jak mu vřele poděkovala a pak se konečně dostala do letadla.
''Jsem zvědavá, jestli tenhle křáp vůbec vzlétne,'' zamumlala si tiše. Nad její poznámkou jsem se zlehka usmál. Vlastně měla pravdu. Zvenčí letadlo nevypadá zrovna pojizdně a uvnitř je to možná ještě horší. Jsou tady dvě uličky sedadel, každá se skládá ze tří, které jsou postavená za sebou, tudíž sedíte na jednom sedadle nalepení na oknu. Podle toho co znám bývají vždy dvě sedadla přitisknutá vedle sebe, takže když jste sami, máte jedno volné na položení pití, batohu, notebooku nebo dalších různých blbostí, ale tady to tak není - jedno rozviklané sedadlo a konec. Pohodlí.
Posadila se na sedadlo v druhé uličce, hned vedle mě. Kufr si hodila na sedadlo za ní. Připoutala se pásem, což mi připomnělo, že bych to možná měl udělat i já. Nebudu lhát, divil jsem se, že tady nějaké bezpečnostní pásy jsou.
''Můžeme vyrazit?'' otočil se na nás pilot. Další důkaz toho, že tohle letadlo je křáp - v normálním letadle přece nevidíte na pilota, ale tady ano.
Oba jsme přikývli. Zkontroloval jsem čas na hodinkách. Bylo něco po šesté večer, začínalo se stmívat a já se čím dál víc hrozil toho, že letadlo z Honolulu nestihnu.
Pilot konečně nastartoval a my jsme po rozjetí na trávě - ano, na trávě - vzlétli. Hlavu jsem si opřel o špinavé, skleněné okýnko. Chtěl jsem zavřít oči, ale letadlem to tak házelo a škubalo, že spaní v takové situaci nepřipadalo v úvahu.
Z okna jsem viděl černou, zataženou oblohu, kterou občas osvítil blesk. Po chvíli začalo pršet a blesky začaly v intervalech lemovat oblohu.
''Jestli se chceme do Honolulu dostat v čas, musíme letět skrz,'' zakřičel pilot. Mohl jsem být rád, že jsem ho přes ten randál vůbec slyšel. Začínal jsem se bát. Letět skrz bouřku nevěstí nic dobrého.
Můj zrak se zastavil na té blondýnce. Strach v jejích očích byl snadno rozpoznatelný. Rukou svírala bezpečnostní pás a nervózně poklepávala nohou.
Prudké cukání každým okamžikem zesilovalo. Díky tomu jsem poznal, že jsme v bouřce - zní to tak strašně divně. Asi jsem měl vážně počkat na ráno. Ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera. Tohle bylo vážně blbé rozhodnutí.
Slyšel jsem tvrdou ránu, po níž letadlo cuklo ještě víc než v předcházejících minutách. Cítil jsem, jak ztrácíme výšku a letíme dolů.
''Mayday, mayday, mayday'' začal křičet pilot do vysílačky. Do prdele. Do prdele. Do prdele. Jedině na tyhle slova - a spoustu dalších sprostých - jsem si v téhle situaci dokázal vzpomenout. Pořád jsem si je v duchu opakoval.
''Mayday, mayday,'' opakoval znovu. Řítili jsme se dolů. Jsem moc mladý na to, abych zemřel, sakra.

Forever & Always - 48. díl - Konec

2. července 2014 v 10:19 | *Louigi |  Forever & Always
Louis
Tmavým pokojem se rozléhaly mé vzlyky. Po tvářích mi tekly slzy, které se nehodlaly přestat tvořit v mých očích. Opustila mě. Navždy.
Proč zrovna ona?! Kur*a! Naštvaně jsem kopnul do skříně… a znovu. Nezajímalo mě, že jsem si asi zlomil všechny prsty na noze. Nezajímalo mě nic. Život pro mě ztratil smysl v momentu, kdy jsem pochopil, že už nikdy neotevře oči. Už nikdy se nebudu moci zadívat do těch jejích modrých kukadel. Už nikdy neuvidím její úsměv, neuslyším její smích. Už nikdy se mě nedotkne a nevyšle elektřinu po celém mém těle. Už nikdy od ní neuslyším větu 'miluju tě.' Už nikdy nepocítím ten pocit zamilovanosti.
Možná je to tím randálem, který jsem před chvílí vytvořil kopáním a mlácení do skříně nebo jen jeho intuicí - do pokoje vešel Harry. Hned jak zahlédl můj zničený obličej, bratrsky mě objal.
''Musíš se vzchopit,'' řekl mi povzbudivě, když se odtáhl z mého pevného objetí, ''Emily by tě nechtěla vidět ubrečeného a zlomeného.'' Kývl jsem hlavou. Měl pravdu. Em byla vždycky silná a nikdy by mě nechtěla vidět v takovém stavu, v jakém jsem teď.
Harry mě naposled poplácal po rameni a vyšel z pokoje. Sedl jsem si na postel a složil si hlavu do dlaní. V hlavě jsem si opakoval: nebreč, nebreč, nebreč. Nefungovalo to. Nemohl jsem se jen tak z nenadání 'vzmužit' a brát tuhle situaci tak jak je. Prostě to nešlo.
Byla moje všechno. Miloval jsem ji celým svým srdce. Vím, že jsem mladý a taky vím, že Em pro mě nemusela být ta pravá, ale tím jsem se teď vůbec nezabýval. Nestaral jsem se o to, že kdyby neumřela, možná bychom se časem rozešli. Sral jsem na budoucnost a otázky typu co by, kdy by. Zajímala mě přítomnost. A ta byla právě teď o smutnění a loučení se s osobou, kterou jsem miloval a na kterou nikdy nezapomenu. Nikdy. Obrovská část mého srdce bude vždy patřit jenom jí. Má mysl, mé srdce, já, jsme tu byli, jsme a budeme jen pro tebe, Em. Vždy a navždy. Dávej na mě pozor tam shora a nikdy na mě nezapomínej… já na tebe nezapomenu, to ti můžu slíbit.
-KONEC-
Poslední díl. Ano, je trošku víc kratší. První díl JM&Y se pokusím přidat buď zítra nebo ještě někdy tento týden.