BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Červen 2014

Forever & Always - 47. díl

30. června 2014 v 13:52 | *Louigi |  Forever & Always
O dva měsíce později
Emily
Můj stav byl ze dne na den horší. Už jsem ani nemohla jít na záchod bez pomoci. Stále mi někdo stál za zády a pomáhal mi. Štvalo mě to, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Sama bych nezvládla naprosto nic.
Jedenkrát týdně musím navštěvovat nemocnici. Poslední dobou si myslím, že je to jen kvůli tomu, aby se ujistili, jestli ještě žiju. Nejde přehlédnout ty překvapené pohledy, které se jim objeví na tvářích, když mě spatří. Nejspíš čekali, že do týdne umřu, ale já jsem vždy musela být jiná. Už dva měsíce přesluhuju.
Přemýšlím, jestli matka v našem domě každodenně nekoná den otevřených dveří. Pořád mám nějaké návštěvy. Samozřejmě, že jsem ráda, když mě přijde navštívit Louis (ten už tady prakticky bydlí, nehne se ode mě ani na krok), Chloe, Alex nebo kdokoliv z kluků, ale vytáčí mě, když přijde nějaká má namyšlená bývalá spolužačka, se kterou jsem si ve škole nevyměnila takřka ani jedno slovo. Říkala jsem matce, ať jsem ty 'neznámé' lidi nepouští, ale ona mě neposlouchá. Je to jako mluvit do sloupu. Cokoliv řeknu, udělá naprosto jinak. Ach ta mateřská láska.
''Lou,'' z mé pusy vyšel chraplavý hlas, ''vážně můžeš jít domů. Vnitřní pocit mi říká, že do zítřka ještě přežiju.'' Nikdy jsem nebrala smrt vážně. Vždy to pro mě byl jen nějaký druh vysvobození. Stejně jako teď. Jasně, že nechci opustit rodinu, kamarády a hlavně HO, ale co nadělám? Správně, nic. Právě proto se musím chovat, jakoby se nic nedělo.
Louis zakoulel očima a obrátil se na pravý bok, aby ne mě líp viděl. I když teda nevím na, co se chtěl dívat. Jsem jen ležící troska, která se nedokáže sama ani pohnout - přeháním (možná). ''Nejdu.'' Byl tak strašně tvrdohlavý. ''Víš přece, co jsme chtěli dělat,'' mrkl na mě a na jeho tváři se objevil lišácký úsměv.
Bouchla jsem ho do ramene a zakroutila hlavou, ''myslím, že minule to bylo naposledy. Všechno mě bolí.''
''Dělal jsem si srandu,'' chytl mě za ruku, ''a určitě to nebylo naposledy. Tím jsem si jistý.'' Škoda, že já ne. Usmála jsem se na něj a stiskla jsem jeho ruku. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem spát, ale unavenost ve mně se řídila podle svého.
***
''Myslíte si, že to další měsíc zvládne?'' slyšela jsem Louisův zraněný hlas. Nechala jsem oči zavřené a předstírala, že stále spím. Cítila jsem, že jeho ruka je stále propojená s tou mou.
''Nevím,'' odpověděla matka, ''musíme doufat.'' Přála bych si, abych nemusela slyšet tenhle jejich rozhovor. Proč jsem se sakra musela probudit tak brzy? Bolelo mě, jak doufají, že to zvládnu, i když já vím, že už dál nemůžu. Padám dolů. Okolo není nic, čeho bych se mohla chytit. Prostě jenom volně padám. Vím, že dno je už blízko. Každým dnem jsem mu blíž a blíž.
Stisk ruky povolil. Postel se párkrát prohnula. Slyšela jsem jemné dupání po podlaze a následně přivření dveří. Doufajíc, že jsem sama, jsem otevřela oči. Párkrát jsem zamrkala, abych si zvykla na zářivé, denní světlo. Podívala jsem se doleva ke dveřím, abych se ujistila, že v pokoji nikdo kromě mě není. Leknutím jsem málem nadskočila.
''Ježiši,'' chytla jsem se za srdce, ''víš, jak jsem se tě lekla?'' U postele seděl usmátý Alex. V ruce držel hrnek, ze kterého vycházel kouř. Zase čaj? Nahodila jsem nechutný obličej a obrátila oči v sloup.
''Pij,'' opatrně mi podal horký hrnek.
''Musím?'' Podívala jsem se na něj štěněcím pohledem. Za ty týdny už jsem přečajovaná. Ještě když ho musím pít bez cukru. Hořký hnus.
Kývl hlavou, ''jo.'' Znovu jsem zakoulela očima a opatrně, tak abych se nepopálila, jsem si usrkla malý doušek, který okamžitě přinesl hořkost do mé pusy. Hrnek jsem položila na noční stolek s tím, že ho za chvíli vyleju do květináče.
''Jak se cítíš?'' Otázka, která mi začínala lézt na nervy. Mě se prostě nikdo nemůže zeptat na normální otázku jako je například, vidělas včera nový díl Dextera? nebo poslechla sis novou písničku od OneRepublic? Pořád jenom ta otravná věta, jak se cítíš?.
''Mám se fajn,'' řekla jsem sarkasticky, ''jsem bledší než támhleta stěna,'' ukázala jsem na bílou zeď nalevo od postele, ''třeští mi hlava, každou chvíli čekám, kdy mi z těla vyskáčou orgány, bolí mě snad každý sval v těle. Chceš slyšet víc?'' tázavě jsem zvedla obočí.
''Ani ne,'' Alex zakroutil hlavou, ''takže podle toho popisu se cítíš jako troska?''
''Děkuju za připomenutí, bratříčku. Na chvíli jsem zapomněla, jak vypadám a co jsem,'' řekla jsem s úsměvem na tváři. Brala jsem to jako vtip, ale Alex podle všeho ne.
''Promiň,'' zahleděl se na zem.
''Alexi,'' vyslovila jsem jeho jméno, ''bylo to myšleno jako vtip, chápeš? Měl ses začít smát. To je to, o čem vtipy jsou. Pokud ti to nepřišlo směšné, tak ses měl alespoň falešně usmát, abych si nepřipadala blbě.''
Alexovi se na tváři vytvořil malý úsměv, ''do příště se polepším, slibuju.'' Po téhle větě mě objal a se slovy 'přijdu zítra' opustil můj pokoj.
Netrvalo to ani minutu a vrátil se Louis. Nestihla jsem vylít ani ten zatracený čaj. Sedl si vedle mě na postel a usmál se.
''Střídání stáží?'' prolomila jsem ticho, které se neslo pokojem.
S úsměvem zakroutil hlavou, ''ne. Přišlo mi, že jsme se dlouho neviděli.''
Zakoulela jsem nad ním očima, ''jo, naposledy před půl hodinou. Zlato, sice tě miluju, ale hodinu bez tebe ještě vydržím. Stěží, ale vydržím.''
Pokrčil rameny, ''ale já ne.'' Nahnul se ke mně a spojil naše rty. Divím se, že se neodtáhl, protože ta chuť toho čaje… no prostě fuj. Chytl mě za bradu, tím prodloužil polibek. Vjela jsem mu rukou do vlasů. Kdybych mohla, nechala bych tenhle moment trvat navždy. Každý moment s Louisem bych nechala trvat navždy.
''Miluju tě,'' řekl, když se odtáhl a opřel si čelo o to mé.
''Taky tě miluju,'' usmála jsem se na něj. Kdybych věděla, že je to poslední věta, kterou kdy řeknu - kterou MU kdy řeknu - přidala bych do ní ještě o trochu více citu.
Předposlední díl. Poslední přidám někdy během tohoto týdne. :)

Forever & Always - 46. díl

27. června 2014 v 15:14 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Znovu jsem seděla v doktorově kanceláři, ale tentokrát jsem už čekala na výsledky. Lhala bych, kdybych řekla, že nejsem nervózní. Vlastně jsem se strachy třepala.
Dovnitř vešel doktor s deskami, ve kterém byly založeny papíry. Nad vrstvou, která tam byla, jsem znervózněla ještě víc.
Nasadil si brýle, které mu ležely na stole. Nikdy jsem ho neviděla nosit brýle a to ho znám už dost dlouho. Začal listovat a pročítat si ty papíry. Z jeho tváře jsem nemohla vyčíst, jestli je můj stav v pořádku nebo ne. Ale podle těch brýlí… prostě mě znervózňovaly a děsily.
Odkašlal si a odložil desky s papíry na stůl, brýle si nechal na očích a podíval se na mě. Čekala jsem, že něco řekne, ale on stále mlčel.
''Uhm… jak to vypadá?'' zeptala jsem se, když mi to ticho začínalo lézt na nervy.
''Emily,'' začal, pohled na tváři se mu bleskurychle změnil. Je to špatné, bylo první, co mě napadlo podle jeho výrazu na tváři. ''Není to dobré,'' sklonil hlavu. Věděla jsem to… věděla jsem to.
''Co to znamená?'' zeptala jsem se.
''Měl bych si promluvit s tvými rodiči,'' neodpověděl na mou otázku.
''Jak zlé to je?'' nereagovala jsem na jeho předešlou větu, vždyť on přece taky nereagoval na mou položenou otázku.
''Hodně,'' podíval se do země. Věděla jsem, že se nedozvím žádné dobré zprávy.
''Co je hodně?'' Hodně je neustálený pojem. ''Kolik času mám?''
Zvedl hlavu a se smutným pohledem se na mě podíval, ''měla bys začít dělat věci, které chceš.''
Zhluboka jsem se nadechla a prohrábla si vlasy, ''to je to až tak špatné?'' Neodpověděl, jenom přikývl.
***
Hned jak jsem vyšla z doktorovy kanceláře, padla jsem Louisovi do náruče. Na jeho tváři bylo vidět, že chce slyšet vysvětlení. Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí. Je až neuvěřitelné kolik do mě tyhle dvě modré kukadla dokážou vehnat klidu a pohody.
''Je to špatné,'' řekla jsem popravdě.
''Co znamená špatné?'' podíval se na mě zmateným pohledem, pevně mě držel za ruku a nepřerušoval oční kontakt.
''Prý bych měla začít dělat věci, které chci,'' odpověděla jsem. Po vyslovení téhle věty se mi do očí vehnaly slzy. Na jeho tváři jsem viděla smutek a zranění. Když si všimnul mých skleněných očí, uvěznil mě ve svém objetí.
Cesta v autě byla klidná - možná až moc. Oba jsme byli zabraní do svých vlastních myšlenek a za celou dobu jízdy ani jeden z nás neřekl ani slovo.
Po příchodu domů jsem hned zamířila do obyváku. Posadila jsem se na gauč a počkala na Louise, než si sedne vedle mě. Objala jsem ho a položila si hlavu na jeho hruď. Dal mi pusu na čelo a přitáhl si mě ještě blíž.
Po těch útrpných minutách ticha jsem konečně promluvila, ''nevím, jak to mám říct rodičům.''
''Přesně tak jak jsi to řekla mě,'' řekl.
''Není to tak snadné,'' přiznala jsem. Přece jenom je něco jiného říct o téhle zprávě člověkovi, kterého mate rádi, a důvěřujete mu, než rodičům, kteří nejsou zrovna ti nejlepší na světě.
''Nemusíš jim to říkat hned. Nech si to rozležet v hlavě. Třeba jim tvůj doktor zavolá a řekne jim to sám.'' Kývla jsem hlavou. Možná má pravdu. Třeba se toho vážně ujme můj doktor. Říkal přece, že si potřebuju promluvit s mými rodiči.
''Zůstaneš se mnou přes noc?'' změnila jsem téma.
Louis přikývl, ''samozřejmě.'' Usmála jsem se na něj - jsem si jistá, že ta nucenost v něm byla poznat na tisíc kilometrů daleko. V téhle situaci jsem prostě nedokázala vytvořit skutečný úsměv.
Strašně krátký díl, ale nechtělo se mi zdelšovat tenhle díl tím, co chci dát až do dalšího. Už jenom pár částí a je konec.
P.S. Užijte si prázdniny!

Forever & Always - 45. díl

18. června 2014 v 19:31 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Tak jak jsem si myslela. Celou noc jsem proležela v bolestech. Dusila jsem to v sobě a nedávala nic najevo kvůli spícímu Louisovi. Po spolykání ještě několika prášků proti bolesti hlavy, které samozřejmě nezabraly, můžu na 100 % procent říct, že jsem s těmihle umělými, 'účinnými' medikacemi nadobro skončila.
Netrpělivě jsem čekala na východ slunce a na Louisovo probuzení. Chtěla jsem jet do nemocnice. Potřebovala jsem jet do nemocnice. Věděla jsem, co mě tam čeká. V hlavě jsem mohla slyšet to, co mi doktor řekne. Blíží se to ke konci…
Nepatrně jsem se zaradovala, když jsem viděla, jak Louis otevřel oči a párkrát jimi zamrkal. Protřel si je a pak se na mě podíval. Na tváři se mu vytvaroval jemný, ještě ospalý úsměv, ''dobré ráno,'' řekl. Chtěla jsem mu odpovědět větou 'jak pro koho', ale radši jsem držela všechny emoce ve mně a jen zopakovala, ''dobré ráno.''
Naklonil se ke mně a dal mi pusu na líce. Pak vstal a začal se protahovat. Nedalo mi to, musela jsem se nad jeho cviky zasmát. Podíval se na mě vražedným pohledem, ''co?''
Rychle jsem zakroutila hlavou a obranně dala ruce před mou hruď, ''nic, nic.''
Po jeho ranní rozcvičce si sedl zpátky na postel a zahleděl se na mě. Musela jsem vypadat hrozně.
''Jsi bledá jako stěna,'' řekl po chvíli, ''obleč se, jedeme do nemocnice. Nemusím se ani ptát jestli tě ta bolest břicha a hlavy přešla, že?'' zakroutila jsem hlavou. Asi to na mě bylo vážně vidět.
***
Seděla jsem připoutaná v autě a nervózně poklepávala nohou. Louis seděl vedle mě a věnoval se řízení. Byli jsme nedaleko nemocnice.
''Je ti pořád tak špatně?'' zeptal se mě Louis. Nic jsem neříkala, jen jsem přikývla. Neměla jsem chuť mluvit. Neměla jsem na to sílu.
Vystoupila jsem z auta a počkala na Louise, než ho zamkne a připojí se ke mně v chůzi do nemocnice. Obmotal jeho ruku kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž.
''Bude to dobré, neboj,'' zašeptal mi do ucha. Chtěl mě uklidnit, ale v téhle situaci to prostě nešlo. Jen jsem se na něj usmála a nedávala najevo svou ustaranost.
Vešli jsme dovnitř. Okamžitě jsem ucítila ten nemocniční pach. Připomnělo mi to, jak moc to tady nesnáším. Vedla jsem Louise chodbou. Přesně jsem věděla kam jít. Doktor Culleman mi při poslední návštěvě řekl, že když se bude cokoliv dít, mám ho vyhledat a tohle je právě okamžik, kdy se něco děje.
Na stěně u bílých dveří jsem spatřila stříbrnou cedulku, na které bylo černě vyryto Dr. Arnord Culleman. Otočila jsem se na Louise a řekla, ''půjdu sama. Počkáš tady na mě?'' Chvíli váhal. Věděla jsem, že mi chce dělat společnost, ale já chtěla mou ne tak skvělou diagnózu slyšet jako první. Nakonec přikývl a dal mi povzbuzující pusu.
Zaklepala jsem a po hlasitém 'dále' jsem vešla dovnitř. Hned jak mě doktor spatřil, na tváři se mu objevil zmatený pohled.
''Emily?'' pronesl spíše jako otázku. Na minutu mi připadalo, že se tímhle ujišťoval, jak se jmenuju. ''Děje se něco?'' Po téhle otázce mi pokynul, abych se posadila do křesla, které se nacházelo naproti stolu, kde seděl.
''Vlastně ano,'' odpověděla jsem, když jsem se posadila. Zvedl obočí v otázce.
''Od včerejšího večera je mi strašně špatně a bolí mě hlava. Prášky nepomáhají. Spíš mi připadá, že po každém dalším prášku je bolest hlavy horší a horší. Doufala jsem, že to do rána přejde, ale ne.''
Doktor přikývl a následně našel a vytáhl mou kartu z velkého skříně, kde byla jména pacientů seřazena podle abecedy. Otevřel ji a začal listovat papíry, které tam byly. Až mě udivoval jejich počet. Začal studovat poslední papír.
Odtrhl od něj oči a začal, ''musíme udělat pár vyšetření, abychom věděli, jak na tom jsi.'' Nepotřebovala jsem ani žádné vyšetření, abych věděla, jak na tom jsem. Přikývla jsem a vstala. Při čekání na sestru, kterou pro mě poslal, jsem se na všechna ty vyšetření snažila psychicky připravit.

Forever & Always - 44. díl

1. června 2014 v 19:15 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Takže,'' řekl Louis chraplavým hlasem, když se ode mě odtáhl, ''dáš mi šanci?'' Nevěděla jsem, co odpovědět. Nebyla jsme si jistá, jestli je to dobrý nápad. Přece jenom, už mi nezbývá moc času a pocit, že bych mu ublížila tím, že odejdu, mě znepokojoval. Ale přesto jsem po chvíli souhlasně přikývla.
Louis se vítězoslavně usmál, ''konečně.'' Znovu se ke mně přiblížil a udělal to, co předtím. Políbil mě.
''Nemůžu uvěřit, že tě líbám s tvým povolením,'' řekl. Zakoulela jsem nad ním očima.
''Nemůžu uvěřit, že tě nechám,'' přitakala jsem. Louis se usmál a oddálil se ode mě. Ze země popadl spadený ovladač a rozvalil se na druhý konec gauče. Přepnul to zpátky na 54, kde běžel jeho dokument o dinosaurech. Hlasitě jsem si povzdechla. Šmejd jeden.
Věděla jsem, že nemá cenu s ním zápasit a hádat se, proto jsem jako chytřejší ustoupila.
''Jdu se osprchovat,'' pronesla jsem a vstala. Ani tahle věta neupoutala jeho pozornost. Obrátila jsem oči v sloup nad tím, jak zahleděný do toho pořadu byl. Vsadím se, že si ani nevšimnul, že jsem vyšla z obýváku.
Zavřela jsem se v koupelně a vešla do sprchy. Pustila jsem na sebe horkou vodu. Pára stoupala vzhůru a mě se z horka a dusna, které se vytvořilo díky horké vodě a páře, začala točit hlava. Raději jsem vylezla z uzavřeného prostoru sprchy a nadechla se jakž takž dýchatelného vzduchu.
Po obhlédnutí své tváře v zrcadle jsem si všimla mých červených očí, do kterých mi při sprchování natekl šampon, a zrudlého obličeje.
Příště radši nastavím vlažnou vodu, pomyslela jsem si a oblekla se do červených kraťasů a černého trička. Rozčesala jsem si mokré vlasy, ze kterých mi neustále kapala voda a pak konečně vyšla ze zadýchané koupelny.
Na posteli jsem spatřila ležícího Louise, který byl tak moc zaneprázdněný čuměním do mobilu, že si ani nevšimnul, že jsem si sedla vedle něj na postel.
''Tomlinsone!'' zamávala jsem mu rukou před obličejem.
Konečně odtrhnul oči od displeje mobilu a podíval se na mě, ''ti to ale trvalo.'' Obrátila jsem oči v sloup a odsunula se od něj dál, protože mi voda z vlasů kapala na jeho tmavě-modré tričko. Všimnul si toho.
''Ems,'' zfalšoval naštvaný hlas, ''to je nové tričko. Nechci ho mokré.'' Zasmála jsem se a strčila do něj rukou, ''běž se osprchovat, smrdíš!'' nařídila jsem mu.
Nevěřícně zvedl obočí a přičichl si k podpaží, ''lžeš!'' Samozřejmě, že jsem lhala. Ale Lou si i tak stoupl a šel do koupelny. Zavřel za sebou dveře a za necelých pět minut jsem slyšela tekoucí vodu a jeho prozpěvování. Sama pro sebe jsem se usmála.
Sáhla jsem na noční stolek a nahmatala mobil. Prošla jsem všechny mé aplikace, ale nakonec jsem stejně zapnula tu, kterou používám vždy, když se nudím. Soliter - nejlepší hra na odbourání nudy.
Za těch pár týdnů jsem se už stihla naučit, že mě při nad přiměřeném hledění do displeje mobilu nebo obrazovky počítače/televize, začne šíleně bolet hlava, ale i tak nikdy nevnímám čas, jak dlouho do té zářící věci hledím. A přesně to se stalo i teď. Zprvu mě začaly jen pálit a trochu bolet oči, ale pak se bolest přesunula do hlavy. Odhodila jsem mobil s rozehranou hrou na kraj postele a natáhla se po krabičce prášků, které měla své čestné místo - nalevo vedle stolní lampičky. Vyloupla jsem jednu tabletku a za pomoci vody, která nevím, kde se tady vzala, jsem ji polkla.
Než se vrátil Louis, stihla jsem všechno vrátit do předešlé polohy. Krabička s léky ležela na obvyklém místě, mobil jsem položila zpátky na stůl a prázdnou sklenku - vypila jsem všechnu vodu - jsem dala na úplný kraj nočního stolku. Nedivila bych se, kdybych do ní v noci strčila a ona by se rozbila na tisíce kousků.
Louis, který si 'zapomněl' obléct tričko, skočil vedle mě na postel a vrazil mi pusu na tvář. ''Dobrou noc,'' řekl.
''Dobrou,'' řekla jsem mu zpátky a zhasnula lampu. Po pokoji se rozlehla tma. Slyšet bylo jen naše dýchání. Nebyla jsem si jistá, jestli Louis stihnul za tu chvíli, co jsem zhasla, usnout. Ale kdyby náhodou, nechtěla jsem ho budit, proto jsem jen tak nehybně ležela pod peřinou. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, ale nešlo to. Nejsem typ člověka, který usne hned. Vždy potřebuju tak hodinu, někdy dvě. Ale dnes večer jsem cítila, že má nemohost usnout není jenom kvůli mému zvyku - jestli to tak můžu nazvat.
Bylo mi špatně. Ale ne tak obyčejně špatně, kdy člověka jen bolí břicho a je mu na zvracení. Připadalo mi to, jakoby mi někdo otáčel se všemi orgány v mém těle a rukou mi je mačkal. Nebyla to ani typická menstruační bolest. Nedokážu popsat, jak mi v té situaci bylo. A když přidám tu bolest hlavy, která ani po práškách nezmizela… prostě jsem se cítila, jako bych měla každou sekundou vybuchnout. Přitáhla jsem k sobě nohy blíž a rukami se chytnula za břicho. I když byla v místnosti tma a já neměla zrcadlo, mohla jsem si představit můj útrpný pohled na tváři.
Neuvědomovala jsem si to, ale asi jsem dělala pěkný hluk, protože jsem slyšela Louisův tlumený hlas, ''Em, co se děje?'' Neměla jsem ani sílu na to odpovědět. Přemohla jsem se a natáhla ruku k lampě, kterou jsem stlačením tlačítka rozsvítila. Zabolely mě oči ze světla, které se rozzářilo po místnosti, ale nějaká bolest očí byla nic oproti bolesti mého břicha a hlavy.
''S-strašně mě bolí břicho a hlava,'' odpověděla jsem nakonec Louisovi, který se na mě zmateně a vystrašeně díval. Shodil ze sebe peřinu a kleknul si ke mně.
Podle výrazu na jeho tváři jsem rozpoznala, že neví, co by měl udělat, proto jsem se ho snažila uklidnit, ''přejde to,'' nalhávala jsem sama sobě. Nebyla jsem si jistá, jestli to jen tak přejde.
''Uh… neměli bychom jet do nemocnice?'' zeptal se a chytnul mě za ruku. Zakroutila jsem hlavou v nesouhlasu.
''Ale-'' začal, ale já jsem znovu zakroutila hlavou. Nechtěla jsem od doktorů slyšet větu, že se můj stav zhoršuje.
''Nebudu klidný, dokud tě neuvidím u doktora,'' řekl mi.
''Nechme to na ráno,'' podívala jsem se na něj štěněcím pohledem. Chtěla jsem návštěvu nemocnice oddálit, co nejdál to jde.
Louis si hlasitě povzdechl, ''dobře, ale zítra se z toho nevykroutíš.'' Tím jsem si byla sama jistá.