BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Únor 2014

Forever & Always - 39. díl

23. února 2014 v 19:45 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Louis zaparkoval u pizzerky, otevřel dveře a chystal se vyskočit z auta, ale když si všiml, že já stále sedím a jenom ho pozoruju, zmateně se na mě podíval.
''Jdeš nebo co?'' zeptal se.
Zakroutila jsem hlavou v nesouhlasu, ''ne,'' odpověděla jsem, ''počkám tady.''
''Dobře. Jaký druh mám koupit?''
Pokrčila jsem rameny v nezájmu, ''kup tvoji oblíbenou.'' Louis jenom přikývl a vysedl z auta. Strčil si ruce do kapes a rychlím krokem vešel do pizzerie.
Rozvalila jsem se na koženou sedačku a vytáhla si mobil z kapsy. Kvůli vypnutému zvuku jsem si nevšimla nové zprávy. Byla od Chloe. Stálo v ní, že se zítra staví. Bez odepsání jsem si strčila mobil zpátky do kapsy. Jsem doma jenom jeden den a už mě všichni obskakují jako bych měla každou vteřinou zemřít. Dokonce v nemocnici jsem si připadala víc zdravě než doma.
Nedočkavě jsem podupovala nohou. Měla jsem hlad a čekání na Louise mě vážně nebavilo. Připadalo mi, jako by tam byl věčnost. Přesto uběhlo jen pár minut.
Po dalších pár minutách (pro mě to bylo jako rok), Louis konečně vyšel s pizzerky s krabící v ruce a úsměvem na tváři.
Nasedl do auta a podal mi krabici, ve které se nacházela pizza. Byla dost teplá a ta vůně mě omámila tak, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než jak se do ní konečně zakousnu.
''Konečně,'' řekla jsem Louisovi. Ten jenom obrátil oči v sloup.
''Najíme se tady nebo pojedeme někam, kde není moc lidí,'' zeptal se mě.
Zvedla jsem obočí, ''co myslíš?! Umírám hlady.'' Tohle mu jako odpověď stačilo. Z rukou mi vytrhl krabici a položil si ji na kolena. Hned jak ji otevřel, celým autem se rozlehla ta známá vůně čerstvě upečené pizzy. Byla šunkovo-sýrová. I když salámy a celkově maso moc nemusím, olízla jsem si rty a s chutí šáhla po jednom kousku. Zakousla jsem se do ní. V puse mi vybuchla exploze té výborné chuti. Hltala jsem jako bych týden nejedla. I když to je možná pravda, protože nemocniční jídlo se s normální stravou nedá srovnávat.
''Bacha ať se nezadusíš,'' Louis nade mnou kroutil hlavou. Hlavně že on jedl už druhý kousek. Hodila jsem na něj vražedný pohled a polkla poslední sousto. Neváhala jsem ani minutu a natáhla ruku pro další. Jenomže protože jsem strašně nešikovná, tak mi pizza při putování do mých úst, spadla na koženou sedačku. Dělala jsem jako by nic, doufala jsem, že si toho Louis nevšimne.
''Moje sedačka,'' zaječel tím jeho pištivým hlasem. Sakra, všiml si toho. Sladce jsem se na něj usmála a zamrkala na něj očima.
''Tohle nespraví ani ten nejsladší pohled,'' zapištěl, ''ježiši kriste… to je pravá kůže.''
Zakoulela jsem nad ním očima, ''chováš se jako prvotřídní hysterka.'' Z kabelky jsem vytáhla balíček ubrousků a vítězoslavně jsem tím zamávala před Louisovýma očima.
Spadený kousek pizzy jsem hodila pátky do krabice a kečup, který tam zůstal, jsem důkladně utřela.
''Nikdo nikdy nepozná, že ti sem spadla pizza.''
''Aha, takže ta pizza spadla mě?'' zvedl obočí, ''jsem to ale nemehlo,'' zakroutil hlavou.
''Jo, byla to tvá vinna,'' souhlasila jsem s ním.
Dojedli jsme poslední kousky pizzy a Louis vyhodil krabici i s ubrousky do koše, který stál hned před jeho autem. Pak nastartoval a vyjel z parkoviště.
''Kam jedeme teď?'' zeptal se.
''Domů,'' odpověděla jsem. Louis poslechl můj rozkaz a jel cestou k mému domu. Byli jsme pryč něco přes hodinu.
Zastavil před domem a oba jsme vysedli. Šel se mnou až ke dveřím.
''Dnešek určitě někdy zopakujeme,'' řekl s úsměvem na tváři. Souhlasně jsem přikývla. Na chvíli mezi námi nastalo ticho. Oba dva jsme čekali, že ten druhý něco řekne, ale ani jeden z nás ze sebe nevydal ani hlásku. Zahleděla jsem se do těch jeho modrých očí a tak nějak mi došly slova. Ztratila jsem se v nich.
Vzpamatovala jsem se, až když jsem viděla jeho přibližující se obličej. Věděla jsem, co přijde. Když se o tohle pokusil minule, nechtěla jsem to, ale teď to bylo naopak, přála jsem si, aby to udělal. Spojil naše rty do malého a krátkého polibku. Cítila jsem, že si nebyl jistý a bál se. Odtáhl se a rozpačitě se usmál.
''Byla to chyba?'' zeptal se a zadíval se mi do očí.
Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, ''ne, nebyla.'' Po téhle odpovědi se Louisovo sebevědomí vrátilo na stejnou úroveň, na jaké bylo předtím. Na tváři se mu objevil vítězný úsměv.
Chtěla jsem se na něj usmát zpátky, ale hlava se mi zatočila tak, že jediné, co jsem mohla udělat, bylo opřít se o vchodové dveře. Začala jsem ztěžka dýchat. Udělalo se mi špatně a já jsem věděla, že budu potřebovat záchod.
''Jsi v pořádku?'' zeptal se zmatený Lou. Nejistě jsem přikývla. Před očima se mi mlžilo, hlava se mi točila a já cítila dnešní pizzu, která si budovala cestu trubicí nahoru.
''Musím jít,'' řekla jsem rychle a pravděpodobně taky nesrozumitelně. Otevřela jsem dveře a rychle je za sebou zavřela. Louise jsem nechala venku. Poslední, co jsem viděla, byl jeho zmatený a vystrašený pohled.
Utíkala jsem přes chodbu na záchod. Tak tak jsem to stihla. Vyzvracela jsem snad všechno, co jsem dnes snědla. I bez zrcadla jsem věděla, že jsem bílá jako stěna. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Ale s jistotou jsem věděla, že to nebyla jen tak nějaká nevolnost.
Tak nějak jsem přemýšlela (ano, umím i myslet :D) a došlo mi, že se blížíme ke konci (hodně pomalu). Maximálně 10 dílů, ale s mím přidáváním, to bude trvat ještě rok :D.

Forever & Always - 38. díl

16. února 2014 v 19:44 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Hodila jsem tašku, ve které jsem měla špinavé věci z nemocnice, do kouta mého pokoje. Rozhrnula jsem závěsy a po týdnu se konečně podívala z mého okna. Jediné, co jsem viděla, byla silnice, po které občas projelo auto a chodník, kde jsem neviděla ani jednu živou bytost. Všude bylo ticho, jakoby každou minutou měl nastat konec světa.
Znovu jsem je zatáhla a tím místnost znovu zahalilo šero. Hodila jsem sebou na postel a poskládala jsem se do takové polohy, v které se mi dobře leželo. Vytáhla jsem si mobil z kapsy a našmátrala sluchátka na nočním stolku.
Pustila jsem si mou oblíbenou písničku Closer to the Edge od Thirty Seconds to Mars a zavřela oči. I když jsem ležela, přehodila jsem si nohu přes nohu a do rytmu jí pohupovala.
''No I'm not saying, I'm sorry, one day maybe we'll meet again!'' nechala jsem se unést a zpívala jsem z plných plic. Asi bych měla přestat, nebo si rodiče i sousedi budou myslet, že vraždím kočku. Zavřela jsem hubu a pro jistotu vytáhla sluchátka z uší. Nemohla jsem riskovat to, že bych se zase nechala unést.
Takže jsem jenom ležela, v tichu, nudě a hluboce ponořená v mých myšlenkách. Mé přemýšlení přerušil až zvonek. Byla jsem si jistá, že je to Louis. Kdo jiný by za mnou taky přišel, že? Ale i přes to jsem se nepohnula ani o milimetr, stále jsem ležela. Věděla jsem, že mu otevře jeden z mých rodičů.
Po pár sekundách se prudce otevřely dveře a v nich nestál nikdo jiný než Louis. Leknutím jsem z toho prudkého otevření nadskočila. Louis se zlověstně ušklíbl a prásknutím zavřel dveře, pak se rozběhl a skočil na mou postel, div mě to nevyhodilo do výšky.
Zakroutila jsem nad ním hlavou a pak zakřičela, ''vypadni z mé postele!'' Louis jen nechápavě zvednul obočí a sednul si do tureckého sedu. Nalepil na mě jeho oči, dokud jsem mu neřekla, ''nečum.''
''Proč?'' řekl dětským hlasem.
''Protože jsem ti to řekla,'' zakoulela jsem očima. Louis se zašklebil a znovu se na mě zahleděl.
''Jsi jak děcko,'' řekla jsem mu, on jen pokrčil rameny a stále na mě hleděl. Každou minutou mě to znervózňovalo víc a víc. Zachránilo mě, když mě zavolala matka.
Vstala jsem z postele a Louis napodobil mé pohyby. Vyšla jsem z pokoje s Louisem v patách a šla dolů po schodech. Matka stála v předsíni a čekala na mě.
''Obleč se, odvezu tě na to sezení,'' oznámila mi. Tiše jsem si povzdychla, úplně jsem zapomněla, že to sezení je už dnes.
Sedla jsem si na botník a pomalu si obouvala boty.
''Hoď sebou! Musím ještě do práce,'' popohnala mě. Vydala jsem ze sebe nespokojený zvuk, něco mezi zavrčením a hlasitým povzdechem.
''Zavezu ji tam,'' nabídl se Louis. On vždy ví, jak mě zachránit. Souhlasně jsem přikývla a s falešným úsměvem se podívala na matku. Ta jenom kývla hlavou na souhlas. V hlavě jsem se začala radovat, ale nedávala jsem to na sobě znát. Sama s matkou v jednom autě, v trapném tichu, to by bylo utrpení. Už jenom při té představě mi přeběhl mráz po zádech.
Nasedla jsem do Louisova vyhřátého auta a připoutala se. Doufala jsem v to, že se Louis zachová jako rebel a místo trapného psychologického sezení, vymyslí lepší program.
''Nejedeme tam, kam musíme, že ne?'' zeptala jsem se s nadějí v hlase.
Louis nahodil jeho slavný úšklebek a s jiskřičkami v očích odpověděl, ''samozřejmě, že ne.'' Po jeho odpovědi se ďábelsky zasmál. Stačilo, aby mu narostly rohy a byl by z něj dokonalý ďábel.
''Takže, jaký je náš program?'' podívala jsem se na něj.
Pokrčil rameny, ''vymysli něco.''
''Jo, protože má fantazie je dokonalá,'' obrátila jsem oči v sloup. Můj mozek už od prvního dne mého narození nefunguje tak jak by měl.
Na Louiho tváři bylo vidět, že se hluboce zamyslel. Čekala jsem, kdy se mu začne kouřit z uší na znamení přehřátí jeho mozku, který zase pro jednou použil.
''Nevím,'' řekl po pěti minutách přemýšlení.
''Jak nečekané,'' odmlčela jsem se, ''mám docela dost velký hlad. Co třeba stará dobrá pizza?'' navrhla jsem. Lou s úsměvem přikývl.

Forever & Always - 37. díl

9. února 2014 v 18:20 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Takže když výsledek 345 vynásobíš pěti, logicky ti vyjde 1725,'' řekl mi Louis.
Nechápavě jsem zvedla obočí a vykulila oči, div mi nevypadly z důlků, ''můžeš mi sakra vysvětlit, proč mi to říkáš?!'' Neměla jsem ani ponětí, kdy jsme se dostali k tématu matika. A už vůbec jsem nevěděla, kde vzal výsledek 345.
Louis pokrčil rameny a zakřenil se na mě, ''chtěl jsem předvést mé matematické schopnosti.''
''Aha,'' přikývla jsem, ''takže ten mobil pod postelí, na kterém je zapnutá kalkulačka není tvůj?''
Louis zfalšoval ten nejfalešnější zmatený pohled, jaký jsem kdy viděla, ''co? Kalkulačka? To si tady musel někdo zapomenout.''
Zakroutila jsem nad ním hlavou a pousmála se.
Uběhli dva dny, co jsem v téhle prokleté nemocnici. Každý den za mnou někdo přijde. Od rodičů a Alexe, kteří se ode mě prakticky nehnou až po Louise, který je tady taky pečený vařený, a po Chloe, která kvůli mně přiletěla z New Yorku o pár dní dřív.
''Zítra by mě měli pustit,'' oznámila jsem Louisovi a tím přerušila krátké ticho mezi námi.
Na tváři se mu objevil úsměv, ''to je skvělé.'' Nadšení v jeho hlase bylo snadno rozpoznatelné.
''Jo je,'' usmála jsem se a tím odkryla přední část zubů, ''konečně se tě zbavím.''
''Na to zapomeň. Budu tě chodit navštěvovat tak i tak.'' Věděla jsem, že to řekne.
''Blbé je to, že mým propuštěním začnou psychiatrická sezení,'' povzdechla jsem si, ''mimochodem… děkuju, že si se pokusil přemluvit mé rodiče,'' dodala jsem sarkasticky.
''Promiň,'' obrátil oči v sloup. Zase mezi námi nastalo ticho, které jako obvykle přerušil Louis svým uchechtnutím. Tázavě jsem na něj zvedla obočí, ale on jen zakroutil hlavou. Mávla jsem nad ním rukou. Když se, ale uchechtl znovu, musela jsem se zeptat, co je mu směšné, i když jsem věděla, že je to zase nějaká blbost.
''Co je ti směšné?'' zeptala jsem se ho.
''Palec,'' odpověděl. Nechápavě jsem se na něj podívala. Zase nastala ta jeho chvilka, kdy se nechová normálně anebo už mu dočista hrabe.
''Co?''
''Palec,'' zopakoval. Zakroutila jsem nad ním hlavou.
''Co máš s palcem?'' zeptala jsem se.
Louis se znovu uchechtl, ''prostě palec. Je to vtipné slovo,'' pokrčil rameny. Nevěděla jsem co na to říct. Vážně mu začalo hrabat. Potřeboval by odbornou radu.
''Ty nejsi normální,'' řekla jsem. Louis znovu pokrčil rameny, jako by mi říkal, že je to u něj naprosto normální.
''Vždyť víš, že u mě párkrát za den nastane taková chvilka, kdy ani já sám nevím, o čem mluvím.''
''Párkrát?!'' řekla jsem se smíchem v hlase a Louis přikývl. ''Párkrát?!'' zopakovala jsem to, ''před pár minuty jsi mi tu počítal. Proč? Nemám tušení. Kde jsi vzal číslo 345 už vůbec nevím. Teď jsi přešel na téma palec. Lou… jsi tady teprve hodinu a za tu hodinu ti už dvakrát přeskočilo.''
''To číslo 345 jsem získal tak, že jsem sečetl čísla-'' přerušila jsem ho.
''Už potřetí, Tomlinsone. Už potřetí!''
''Promiň, budu se ovládat,'' usmál se na mě a podíval se na hodinky, ''ale budu se ovládat až příště, protože už musím jít. Zítra u tebe,'' mrkl na mě a já jsem nad ním jen zakoulela očima.
Vstal ze židle, řekl mi jeho 'ahoj' a opustil nemocniční pokoj. Tímhle okamžikem zase nastala ta nuda, když jsem tady sama. Ještě že mě zítra pouštějí domů.
Sorry, trvalo to trošku dýl a je to hodně krátké, ale musela jsem to useknout dřív, protože mám nápad na další díl, který by možná, ale jenom MOŽNÁ mohl být zítra.
Toho si važte! Protože je olympiáda a když je olympiáda, tak jsem naprosto nepoužitelná a k tomu bude hokej a to už se od televize vůbec nehnu.