BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Forever & Always - 35. díl

14. ledna 2014 v 20:15 | *Louigi |  Forever & Always
Louis
Nechtěli mě pustit do sanitky, proto jsem musel jet autem. Byl jsem jim těsně v patách. Nedbal jsem na to, že jsem jel nepovolenou rychlostí.
Po cestě jsem stihnul zavolat Chloe. Řekla, že zavolá Emilyiným rodičům, protože já na ně nemám číslo, vlastně je ani neznám, a že přijede hned, jak bude moct.
Hlasitost a intenzita blikání sirény na sanitce mě každým okamžikem znervózňovala čím dál víc. Modlil jsem se. Modlil jsem se za to, aby přežila, modlil jsem se za to, aby to byl jen zlý sen. Jenomže tohle není sen a já se neprobudím jen se zpocenými zády a hroznou vzpomínkou.
Zastavil jsem u nemocnice a vyskočil z auta. Viděl jsem Emily, která ležela úplně bez života na lehátku ze sanitky. Ten pohled byl hrozný. Zmocnil se mě ještě větší strach.
Doktoři s ní utíkali dovnitř nemocnice. Běžel jsem hned za nimi. Vběhli s ní na operační sál a já jsem věděl, že tady má cesta končí. Budu tady muset počkat.
Sednul jsem si na lavičku a dal si hlavu do dlaní. Každá minuta byla nekonečná, zdálo se, jakoby uběhlo pár hodin, přesto to bylo jen patnáct minut.
Viděl jsem dvě starší osoby běžící chodbou. Něco mi říkalo, že to byli její rodiče… a měl jsem pravdu. Její matka chtěla, vběhnou na operační sál, ale Emilyin otec ji zastavil. Po tvářích jí tekly slzy. Oba měli na tvářích vystrašené pohledy. Jejich oči se podívaly na mě.
''Kdo jsi?'' zeptal se ten chlap.
Odkašlal jsem si a zašeptal, ''její kamarád,'' nebyl jsem si tak jistý, že ''kamarádství'' bylo to, co teď vystihovalo náš vztah. Byl jsem spíš blbec, který se zachoval jako zbabělec a tím naše kamarádství skončilo. ''Já- já jsem … ji našel,'' dodal jsem šeptem.
Emily
Rychle jsem otevřela oči a párkrát silně zamrkala. Všude kolem bylo bílo, že bych se dostala do nebe? Prohlížela jsem okolí kolem sebe. Stěny kolem mě byly nepříjemně bílé. Ležela jsem na posteli a napravo ode mě bylo pár mně neznámých přístrojů, znala jsem jenom jeden, byl to ten, který měřil funkci srdce. Tohle asi nebude nebe. Podívala jsem se na své tělo, které zakrývala bílá peřina. Mé oči se zaměřily na obě má zápěstí. Byla kolem nich obmotaná bílá bandáž. Sakra… já jsem přežila. Kdybych mohla tak bych do něčeho kopla. Za všechno může Louis. Pamatuju si, že mě zachránil. Když prorazil dveře od koupelny, byla jsem ještě při vědomí. Nebýt něj mohla bych mít od všeho klid.
Slyšela jsem sestru, která zavolala doktora, že už jsem se probrala. Netrvalo to ani minutu a do pokoje přišel postarší doktor. Podíval se na přístroje, nejspíš kontroloval, jestli nejsou nějaké komplikace. Snažil se se mnou navázat konverzaci, ale já jsem mu neřekla ani slovo.
Když odešel, oddechla jsem si, že můžu zase klidně ležet. Ale to jsem netušila, že se do pokoje nasáčkují rodiče. I když se snažili usmívat, na jejich tvářích jsem viděla smutné a zklamané výrazy. Nekomunikovala jsem s nimi. Neměla jsem na ně náladu.
Když zjistili, že s nimi nejspíš nepromluvím, odešli se skloněnou hlavou. Nechtěla jsem je naštvat, ale vážně jsem neměla náladu na otázky typu, jak se cítíš a proč jsi to udělala.
Přes dveře, které po odchodu rodičů zůstaly mírně pootevřené, jsem zahlédla hnědé vlasy. Nemusela jsem ani přemýšlet, aby mi docvaklo, kdo to je. Nechtěla jsem ho vidět. Připadala jsem si, jako nějaká obluda v muzeu, na kterou se všichni dívají. Kdo mě ještě dnes přijde navštívit, kur*a?!
''Ahoj,'' pozdravil mě, když vešel do místnosti. Neřekla jsem nic, ani jsem se na něj nepodívala.
''Takže se mnou nemluvíš?'' zeptal se, i když odpověď už dávno znal. V místnosti bylo ticho. Myslela jsem, že odejde, ale on udělal pravý opak. Přitáhl si malou židličku k posteli a posadil se.
''Jak se cítíš?'' Zase ta stejně otravná otázka. Neobtěžovala jsem se na ni odpovědět.
''Proč jsi to udělal?'' zeptala jsem se po chvíli chraplavým hlasem. Nechápavě se na mě podíval.
''Proč jsi mě zachránil?!'' vysvětlila jsem se zvýšeným hlasem.
''Co to je za otázku?'' zakroutil hlavou.
''Normální,'' řekla jsem, ''chtěla jsem umřít a ty jsi mě nenechal.''
''Em-'' nenechala jsem ho domluvit.
''Odejdi… nechci tě vidět,'' poručila jsem. Louis se zklamaným pohledem vstal a kráčel ke dveřím.
Otočil se a podíval se na mě, ''přijdu zítra.'' Chtěla jsem protestovat, ale než jsem stihla něco říct, odešel. Proč prostě nemohlo všechno skončit?
Včera jsem si dělala srandu :D. Nebyl to předposlední díl a tohle rozhodně není poslední :D. Ještě to ani pořádně nezačalo :D.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 *Lucy* *Lucy* | 14. ledna 2014 v 20:22 | Reagovat

Fuj takový vtipy si nech :)) ..... Aaaa ať už za ni přijde :)) je to krásňoučký :)) ňuňu :))

2 Efka(: Efka(: | Web | 14. ledna 2014 v 21:25 | Reagovat

Přijde ti kurfa, že včera bylo 1. dubna? ;DDDD Takový vtípky si nech pro ty jednorožce se zeleným skřetem na hřbetě! ;D Fůůůů nejradši bych na tebe poslala Smrtijedy! ;DDD Skvělé to je!

3 Adélka Adélka | 16. ledna 2014 v 23:28 | Reagovat

Je to božííííí

4 Pey Pey | 17. ledna 2014 v 20:51 | Reagovat

Nuf, chudák Louis :(

5 Zuzka Zuzka | 18. ledna 2014 v 10:50 | Reagovat

Ty máš tak blbý fóry :) ..... jinak super.

6 Louigi Louigi | 21. ledna 2014 v 19:57 | Reagovat

[1]: Děkuju :), dobře příště radši nebudu používat můj trapný humor :D.

7 Louigi Louigi | 21. ledna 2014 v 19:59 | Reagovat

[2]: Příště budu radši držet hubu :D. Ještě bych pak mohla mít trvalé zdravotní následky :D.

8 Louigi Louigi | 21. ledna 2014 v 19:59 | Reagovat

[3]: Děkuju :)

9 Louigi Louigi | 21. ledna 2014 v 20:00 | Reagovat

[4]: Někdo si to vždy musí odpykat :D :).

10 Louigi Louigi | 21. ledna 2014 v 20:01 | Reagovat

[5]: Já vím no ... můj smysl pro humor nestojí za nic :D. A děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama