BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Leden 2014

ááááá :D

31. ledna 2014 v 17:22 | *Louigi |  Moje kecy
Zapomněla jsem, jak se dýchá. Pane Bože. Oni jsou tak strašně krásní, ten videoklip je ... áááá. A já nevím, co dál napsat. Je nejde nemilovat.
Málem jsem zapomněla... co včerejší výzo? :D
No a teď zase k důležitějšímu tématu. Nevím, kdy přidám F&A. Mám nápad na další díl, ale nevím jak ho napsat (a to je u mě dost velký problém :D). A protože jsem už od soboty nic nepřidala a nechci to tady nechat mrtvé, tak jsem napsala jednodílovku (ještě ji píšu :D). Takže jestli chcete, abych ji sem po dopsání hodila, tak napište koment. No ... ale, je tady takový problémeček. Není to ani o jednom z kluků. Ale podle popisu si tam můžete představit třeba Nialla, i když se tam nebude jmenovat Niall, protože se to odehrává v Česku a ten kluk bude mít logicky české jméno :D.

Forever & Always - 36. díl

25. ledna 2014 v 19:25 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Znovu jsou tady rodiče. Sedí u mé postele a snaží se se mnou navázat konverzaci. Jenže já stále nemám náladu s nimi mluvit. Vypráví mi o tom, že Chloe letí z New Yorku domů dřív, jenom kvůli mně, že mě Alex přijde navštívit a o všech různých nedůležitých blbostech, jako třeba, že včera nefungovala myčka.
Můj pohled byl upřený ven z okna. Viděla jsem jen modrou oblohu, protože jsem od něj byla dost daleko.
''Zlato …'' začala matka. Nepodívala jsem se na ni, ale ona i presto pokračovala, ''i s tvým otcem jsme přemýšleli … a myslíme si, že by bylo dobré, kdybys… kdybys chodila k psychiatrovi.'' Po téhle větě jsem trhla hlavou a podívala se na ně.
''Nemusí to být zrovna psychiatr,'' řekl tentokrát otec, ''můžeš chodit na pravidelné sezení s lidmi, jako jsi ty.''
''Myslíš něco, jako jsou léčení pro alkoholiky?'' konečně jsem promluvila. Otec přikývl a já jsem řekla, ''v žádném případě.'' Dělají ze mě psychouše. Ale možná, že vážně jsem.
''Přemýšlej o tom,'' řekla matka a oba vstali.
''Nezměním svůj názor,'' zakroutila jsem hlavou. Vyšli z mého pokoje a já si oddechla. Hodina strávená s nimi je horší než celý den s Louisem.
Jo Em, to je logické. Louise máš přece ráda.
Debilní hlas v mé hlavě. Louise nenávidím.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
''Em je mi to strašně líto,'' řekl lítostným hlasem Alex, když vešel do pokoje. V očích měl slzy. Chtěla jsem něco říct, ale než jsem stačila otevřít pusu, Alex začal jeho monolog.
''Vím, že je to má vina. Kdybych se nechoval jako totální kretén, neopil se a neřekl ti to, co jsem ti řekl, nestalo by se to. Nedokážu se ti ani podívat do očí po tom, co jsem udělal. Žádná omluva na tohle nestačí,'' podíval se do země.
''Není to tvá vina,'' nesouhlasila jsem s ním.
''Ale je-'' nestihl to dokončit, protože jsem ho přerušila.
''Přestaň se z toho obviňovat. Když jsem ti řekla, že to není tvá vina, tak jsem to tak i myslela. Takže jestli se mi tady budeš omlouvat, tak radši odejdi.'' Tímhle jsem ho umlčela. Alex si sedl k posteli a mezi námi nastalo chvilkové ticho.
''Rodiče chtějí, abych chodila na psychiatrická sezení,'' začala jsem, ''ale já nechci. Musíš mi pomoct.''
''Co bych měl udělat?'' zeptal se.
''Já nevím… rozmluvit jim to?'' řekla jsem s otázkou v hlase.
''Em… nemyslím si, že to pomůže. Možná bys to měla vážně zkusit.'' Vykulila jsem na něj oči. Tohle nemůže myslet vážně.
''Myslíš to vážně?'' zvedla jsem obočí. Alex přikývl.
''Asi bych měl jít… Přemýšlej o tom,'' řekl to samé, co matka, ''vypovídala by ses z toho a cítila by ses líp.'' Jo, jasně. Rozloučil se se mnou a odešel.
Zapípal mi mobil, upozorňující, že mi přišla nová zpráva. Popadla jsem ho do ruky a pár dotyky na dotykovém displeji jsem zobrazila novou zprávu. Byla od Louise. Stálo v ní, že je před nemocnicí a za pár minut je u mě. Povzdechla jsem si a zároveň obrátila oči v sloup.
Netrvalo to ani minutu a Louis vletěl do pokoje s tím jeho debilním úsměvem na tváři. Klepání mu asi nic neříká.
''Ahoj,'' zaječel a sedl si na židli.
''Čau,'' zamumlala jsem otráveným hlasem.
''Někdo tady nemá dobrou náladu.''
''Jo, to protože jsi tady ty,'' řekla jsem, i když jsem to tak nemyslela.
''Au,'' šáhl si na srdce a já jsem zakoulela očima.
''Co tady děláš Louisi?''
''Přišel jsem tě navštívit?'' zvedl obočí, ''vážně nejsi moc chytrá.''
''Myslela jsem to tak, že ses se mnou poslední týdny nebavil, pamatuješ? ''
Podíval se do země a pak zase zpátky na mě, ''uh… lhala jsi mi.''
''Všechno je to má vina,'' řekla jsem sarkasticky.
''Fajn… přiznávám, choval jsem se jako kok*t (sorry za sprosté slovo)… promiň.'' Nic jsem neřekla. Unavovalo mě každému odpouštět. Kdyby se nestalo to, co se stalo, neseděl by tady a už vůbec by se se mnou nebavil.


Dala jsem vám sem i písničku ať to není takové ... tiché? :D

Forever & Always - 35. díl

14. ledna 2014 v 20:15 | *Louigi |  Forever & Always
Louis
Nechtěli mě pustit do sanitky, proto jsem musel jet autem. Byl jsem jim těsně v patách. Nedbal jsem na to, že jsem jel nepovolenou rychlostí.
Po cestě jsem stihnul zavolat Chloe. Řekla, že zavolá Emilyiným rodičům, protože já na ně nemám číslo, vlastně je ani neznám, a že přijede hned, jak bude moct.
Hlasitost a intenzita blikání sirény na sanitce mě každým okamžikem znervózňovala čím dál víc. Modlil jsem se. Modlil jsem se za to, aby přežila, modlil jsem se za to, aby to byl jen zlý sen. Jenomže tohle není sen a já se neprobudím jen se zpocenými zády a hroznou vzpomínkou.
Zastavil jsem u nemocnice a vyskočil z auta. Viděl jsem Emily, která ležela úplně bez života na lehátku ze sanitky. Ten pohled byl hrozný. Zmocnil se mě ještě větší strach.
Doktoři s ní utíkali dovnitř nemocnice. Běžel jsem hned za nimi. Vběhli s ní na operační sál a já jsem věděl, že tady má cesta končí. Budu tady muset počkat.
Sednul jsem si na lavičku a dal si hlavu do dlaní. Každá minuta byla nekonečná, zdálo se, jakoby uběhlo pár hodin, přesto to bylo jen patnáct minut.
Viděl jsem dvě starší osoby běžící chodbou. Něco mi říkalo, že to byli její rodiče… a měl jsem pravdu. Její matka chtěla, vběhnou na operační sál, ale Emilyin otec ji zastavil. Po tvářích jí tekly slzy. Oba měli na tvářích vystrašené pohledy. Jejich oči se podívaly na mě.
''Kdo jsi?'' zeptal se ten chlap.
Odkašlal jsem si a zašeptal, ''její kamarád,'' nebyl jsem si tak jistý, že ''kamarádství'' bylo to, co teď vystihovalo náš vztah. Byl jsem spíš blbec, který se zachoval jako zbabělec a tím naše kamarádství skončilo. ''Já- já jsem … ji našel,'' dodal jsem šeptem.
Emily
Rychle jsem otevřela oči a párkrát silně zamrkala. Všude kolem bylo bílo, že bych se dostala do nebe? Prohlížela jsem okolí kolem sebe. Stěny kolem mě byly nepříjemně bílé. Ležela jsem na posteli a napravo ode mě bylo pár mně neznámých přístrojů, znala jsem jenom jeden, byl to ten, který měřil funkci srdce. Tohle asi nebude nebe. Podívala jsem se na své tělo, které zakrývala bílá peřina. Mé oči se zaměřily na obě má zápěstí. Byla kolem nich obmotaná bílá bandáž. Sakra… já jsem přežila. Kdybych mohla tak bych do něčeho kopla. Za všechno může Louis. Pamatuju si, že mě zachránil. Když prorazil dveře od koupelny, byla jsem ještě při vědomí. Nebýt něj mohla bych mít od všeho klid.
Slyšela jsem sestru, která zavolala doktora, že už jsem se probrala. Netrvalo to ani minutu a do pokoje přišel postarší doktor. Podíval se na přístroje, nejspíš kontroloval, jestli nejsou nějaké komplikace. Snažil se se mnou navázat konverzaci, ale já jsem mu neřekla ani slovo.
Když odešel, oddechla jsem si, že můžu zase klidně ležet. Ale to jsem netušila, že se do pokoje nasáčkují rodiče. I když se snažili usmívat, na jejich tvářích jsem viděla smutné a zklamané výrazy. Nekomunikovala jsem s nimi. Neměla jsem na ně náladu.
Když zjistili, že s nimi nejspíš nepromluvím, odešli se skloněnou hlavou. Nechtěla jsem je naštvat, ale vážně jsem neměla náladu na otázky typu, jak se cítíš a proč jsi to udělala.
Přes dveře, které po odchodu rodičů zůstaly mírně pootevřené, jsem zahlédla hnědé vlasy. Nemusela jsem ani přemýšlet, aby mi docvaklo, kdo to je. Nechtěla jsem ho vidět. Připadala jsem si, jako nějaká obluda v muzeu, na kterou se všichni dívají. Kdo mě ještě dnes přijde navštívit, kur*a?!
''Ahoj,'' pozdravil mě, když vešel do místnosti. Neřekla jsem nic, ani jsem se na něj nepodívala.
''Takže se mnou nemluvíš?'' zeptal se, i když odpověď už dávno znal. V místnosti bylo ticho. Myslela jsem, že odejde, ale on udělal pravý opak. Přitáhl si malou židličku k posteli a posadil se.
''Jak se cítíš?'' Zase ta stejně otravná otázka. Neobtěžovala jsem se na ni odpovědět.
''Proč jsi to udělal?'' zeptala jsem se po chvíli chraplavým hlasem. Nechápavě se na mě podíval.
''Proč jsi mě zachránil?!'' vysvětlila jsem se zvýšeným hlasem.
''Co to je za otázku?'' zakroutil hlavou.
''Normální,'' řekla jsem, ''chtěla jsem umřít a ty jsi mě nenechal.''
''Em-'' nenechala jsem ho domluvit.
''Odejdi… nechci tě vidět,'' poručila jsem. Louis se zklamaným pohledem vstal a kráčel ke dveřím.
Otočil se a podíval se na mě, ''přijdu zítra.'' Chtěla jsem protestovat, ale než jsem stihla něco říct, odešel. Proč prostě nemohlo všechno skončit?
Včera jsem si dělala srandu :D. Nebyl to předposlední díl a tohle rozhodně není poslední :D. Ještě to ani pořádně nezačalo :D.

Forever & Always - 34. díl

13. ledna 2014 v 20:17 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Slzy mi stékaly po tvářích a já se nemohla na nic soustředit. Nemohla jsem ani sedět, ani stát, ani ležet. Nevnímala jsem svět kolem sebe. Všechno bylo pryč. Byla jsem tu jen já, slzy a myšlenky.
Silně jsem k sobě přitiskla víčka, snažila jsem se oddálit přicházející bolest hlavy. Vždy když brečím tak mě začne bolet.
Sáhla jsem po bílé krabičce léků proti bolesti. Nepočítala jsem, kolik si jich mám vzít, prostě jsem si jich několik naházela do úst a s pomocí vody polkla. Byla jsem si jistá, že jsem si jich vzala víc, než bylo potřeba, ale to že bych se mohla předávkovat, mi bylo úplně jedno.
Přes slzy jsem skoro neviděla. Cítila jsem roztečenou řasenku pod očima. Neodvážila jsem se podívat do zrcadla, jen jsem si sedla na židli a hlavu si položila do dlaní.
Ztěžka jsem dýchala a motala se po pokoji, viděla jsem rozmazaně, začala jsem pochybovat, že to bylo kvůli slzám. Byla jsem jako v transu. Nevěděla jsem, na kterém místě v pokoji se nacházím.
Sedla jsem si na nepříjemně studenou zem. Až po pár minutách jsem zjistila, že sedím na kachličkové zemi v koupelně.
Nevěděla jsem, co dělám. Poslední okamžiky, které si pamatuju, byly, že jsem hodila mobilem o stěnu, a pak jsem skončila s žiletkou v ruce.
Louis
Ležel jsem v posteli se sluchátky v uších. Podupoval jsem si nohou do rytmu a potichu si zpíval text písničky. I přes hlasitost hudby jsem slyšel, že mi zvoní mobil. Podíval jsem se na display, na kterém bylo napsáno jméno Chloe. Neobtěžoval jsem se jí to zvednout. Věděl jsem, že je v Americe a myslel jsem si, že to není nic důležitého. Ale když už mi volal po třetí, musel jsem jí to zvednout.
''Hm?''
''No konečně!'' vyštěkla. Měl jsem chuť zavěsit. ''Je pro tebe tak těžké zvednou mobil na poprvé?! Máš ho pořád u sebe, sakra!''
''Jestli na mě budeš ječet tak zavěsím,'' řekl jsem klidně.
''No tak promiň.'' I když jsem ji neviděl, mohl jsem s jistotou říct, že zakoulela očima, ''musíš jít k Emily!'' poručila.
''Proč? Víš, že jsem to naprosto posr*al a Em se mnou-'' nestihl jsem to doříct, protože mi Chloe skočila do řeči.
''Nemám čas na tvé trapné výmluvy. Mám o ni strach,'' odmlčela se, ''poslala mi … poslala mi smsku. Bylo v ní něco ve smyslu, končím, už to dál nezvládnu. Bojím se, že si něco udělá.'' Strach byl rozpoznatelný i v jejím hlase a při každém jejím slově jsem měl pocit, že brečí.
''Co myslíš tím, že si něco udělá?'' Byl jsem zmatený a vystrašený zároveň.
''Já- já nevím. Ježiši Kriste … bojím se, že se pokusí spáchat sebevraždu.'' Nad jejími slovy jsem zamrznul. Mlčel jsem a v hlavě si opakoval, že je to jenom sen.
''Lou, jsi jediný z kluků, kdo ví, kde bydlí. Alex mi nezvedá mobil a já jsem v tom zkurve*ém New Yorku. Musíš jít za ní… zkontrolovat jestli je v pořádku.'' Přikývl jsem, i když mě nemohla vidět. S mobilem u ucha jsem vyletěl z pokoje jako dělová střela. Bez toho abych jí ještě něco řekl, nebo se alespoň rozloučil, jsem zavěsil.
Utíkal jsem ze schodů a na cestě narazil do Harryho.
''Kam tak spěcháš?'' zeptal se mě, ale já jsem neřekl ani slovo, jen jsem vyběhl z domu a naskočil do auta. Nastartoval jsem a vyjel na cestu. Jel jsem sedmdesátkou, i když je tu povolená jen padesátka. Nezajímalo mě, že porušuju všechny předpisy.
Přiložil jsem si mobil k uchu a zavolal sanitku. Uvnitř sebe jsem měl zvláštní pocit. Něco ve mně mi říkalo, že ta sanitka bude potřebná a nebude čas na ni čekat. Ale nechtěl jsem si připustit, že by Em mohla udělat takovou pitomost.
Vyskočil jsem z auta a utíkal ke vchodovým dveřím. Párkrát jsem zazvonil, ale když nikdo neotvíral, vpadl jsem dovnitř. Bylo štěstí, že nebylo zamknuté.
Vyběhl jsem po schodech nahoru a zkusil otevřít její dveře. Překvapen, že byly odemčené, jsem vešel dovnitř. Rozhlédl jsem se po pokoji, ale Emily nikde. Strach ve mně se nahromadil ještě víc. Mé oči upoutaly světle hnědé dveře. Byla to Emilyna koupelna.
Zatáhl jsem za kliku, ale marně. Bylo zamknuto. Silně jsem na ně zabušil a zavolal, ''Em!'' Opakoval jsem to několikrát, ale neotevřela mi. Věděl jsem, že tam je.
''Emily!'' znovu jsem zabouchal a několikrát bezvýznamně zatáhl za kliku. Nezbývalo mi nic jiného než prorazit dveře. Nebylo času nazbyt, proto jsem se rozběhl proti dveřím a silně do nich narazil. Bylo to zbytečné. Nepohnul se ani pant. Opakoval jsem to asi ještě pětkrát. Rameno mě bolelo a já ztrácel naději. Zkusil jsem to znovu. Prorazil jsem dveře a vletěl do koupelny. To, co jsem viděl, bylo víc než bolestivé. Em seděla a zády se opírala o vanu. Měla pootevřené oči a kolem ní byla krev, která stékala dolů jejím zápěstím. Do očí se mi nahnaly slzy. Neudržel jsem je. Nezaváhal jsem ani minuty a utíkal k ní.
Třásl jsem s ní, snažil jsem se ji probrat a udržet při životě. Klekl jsem si před ni a rukama jsem ji pevně stiskl nad oběma řezy, které si udělala. Musel jsem alespoň trochu snížit množství krve, které jí teklo z každého zápěstí.
I když jsem věděl, že v domě nikdo není, hlasitě jsem zavolal, ''POMOC!'' Čím dál víc slz se mi hromadilo v očích a stékalo dolů po tvářích.
''Em…,'' zašeptal jsem, ''nesmíš zemřít… to ti nedovolím.''
Promiňte, že už jsem dlouho nepřidala, ale jak začala škola, nahromadily se mi povinnosti a zase nic nestíhám. A vždy když mám náladu psát, tak přijde něco co musím udělat. Jako třeba napsat slohovku a to je docela dost těžké, když jedno ze zadaných témat je: ''co mi vypravovala dlažební kostka?'' :D. A pak jsem se skoro celý minulý týden (dobře do čtvrtka :D) připravovala na anglickou olympiádu -_-. Nebudu se tady vykecávat, stejně to nikoho nezajímá. Ještě jsem chtěla k dílu. Tohle je možná předposlední :D.

Forever & Always - 33. díl

3. ledna 2014 v 14:59 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Užij si to tam. A nezapomeň mi něco přivést,'' poslední větu jsem řekla varovným hlasem a objala mou nejlepší kamarádku, která dnes letěla do New Yorku, navštívit její rodinu.
''Samozřejmě, že ti něco přivezu,'' zakoulela očima.
''Budeš mi chybět, Chloe,'' řekla jsem jí. Posledních pár dní jsem trávila jenom s ní, teď zůstanu zase sama.
''Budu tam jenom čtyři dny,'' znovu zakoulela očima, ''taky mi budeš chybět.'' Naposledy jsem ji objala. Chloe pak nastoupila do auta a i s jejími rodiči mi zmizela z dohledu.
Jsou to jen čtyři dny. Vydržela jsem bez ní i déle. Vydržela jsem bez ní celé dva měsíce, když před dvěma lety odjela na prázdniny do Řecka. A budu bez ní muset vydržet ještě mnohem déle, protože se chystá na vysokou do Ameriky.
Konečně jsem se pohnula z místa a začala kráčet domů. Ještě štěstí, že dům Chloeiných rodičů nebyl tak daleko od toho našeho. I když bylo teprve září, byla vážně zima. Nejspíš to bylo kvůli tomu, že slunce je schované za dešťovými mraky, které co nevidět prasknou, a bude zase pršet.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
''Alexi jsem doma!'' zakřičela jsem, když jsem práskla vchodovým dveřmi. Náš vztah s Alexem se posunul do stádia 'rodič a jeho dítě.' On je ten rodič a já to dítě. Musím mu hlásit, kam jdu, kdy se vrátím, s kým jdu a co tam budu dělat. Vězení je oproti tomuhle svoboda.
''Alexi?!'' zakřičela jsem znovu, když se nikdo neozýval. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je doma. Vyzula jsem si boty a šla prozkoumat kuchyň, která byla prázdná. V tom jsem slyšela cinknutí… flašky. Zamračila jsem se a šla do obýváku. Zastavila jsem se mezi dveřmi a zmateně hleděla na všechny ty lidi, kteří tam byli. Jediný člověk, kterého jsem znala, byl Alex.
Polovina byla vmáčklá na gauči a ta druhá polovina se válela na zemi. Na stole stály flašky různých druhů alkoholu a ty které byly prázdné, byly pohozené na teď ne už tak čistě bílém koberci. Z tohohle by matka neměla radost.
Když mě Alex konečně zaregistroval, od ucha k uchu se usmál a šel nebo se spíš snažil jít ke mně. Motal se tak, že se po každém centimetru musel zastavit a chytit se gauče, aby nespadl.
''To je moje setra Emily,'' vykřikl a ukázal na mě. Skoro všichni se na mě otočili. Někteří mi zamávali, někteří něco zamumlali a zbytek ležel na zemi a nevěnoval mi pozornost.
Alex mě uvěznil ve svém objetí. Nevím, jestli mě chtěl takhle přivítat, nebo jenom ztratil balanc a chytil se mě, aby nespadl. Ale jedno vím jistě, byl ožralý jako prase. Smrděl jako vodka, whisky a rum zároveň. Bylo mi na zvracení. Odstrčila jsem ho od sebe takovou silou div nespadl.
''Pojď, sedni si s námi,'' ukázal na gauč, který byl i tak dost zaplněný.
''Co tady chtějí všichni ty lidi?'' zeptala jsem se a kývla hlavou ke gauči.
''Máme tady malou párty. Pojď a připoj se!'' poslední větu zakřičel. Pokaždé když promluvil, musela jsem přestat dýchat. Z huby mu táhlo jako z lihovaru.
''Ne díky,'' zakroutila jsem hlavou, ''kolik jsi toho pil?''
''Jsi moje matka nebo co?!'' zakřičel na mě a musel se opřít o stěnu.
''Dostaň ty lidi z našeho domu!'' nařídila jsem mu. Věděla jsem, že mě neposlechne a že se mi jenom vysměje, ale zkusit jsem to musela.
''Máme tady párty!'' řekl hlasitě a otráveně, ''nemůžu jim jenom tak říct 'běžte domů'.''
''Ale ano můžeš,'' hádala jsem se s ním.
''Nicku, pusť tam nějakou hudbu!'' zakřičel Alex na kluka stojícího u rádia a reproduktorů. Ani ne za dvě sekundy se domem rozlehla hlasitá hudba a to mě vytočilo ještě víc.
''Alexi! Vypni to!'' zakřičela jsem. Alex na mě jen vypláznul jazyk a podupoval si nohou v rytmu hudby.
Naštvaně jsem přešla k rádiu a vypla ho. Za to jsem si od Alexovy návštěvy schytala oslovení pi*a, kur*a a kdoví, co ještě. Ale mě bylo úplně jedno, co si o mně myslí nějací opilí lidé, které už stejně víckrát neuvidím.
''Jsi normální?'' vyvalil na mě oči Alex. Než jsem stihla něco říct, hudba se zase rozezněla.
''Máš mě hlídat, ne pořádat párty. Rodiče tě za to zabijí,'' řekla jsem mu, když jsem si stoupla na stejné místo jako předtím.
Alex v nezájmu pokrčil rameny ''ty jim to stejně neřekneš.''
''Řeknu. A víš co?'' zvedla jsem obočí.
''Co?'' zeptal se otráveně.
''Jsem strašně ráda, že žiješ v Birminghamu. Strašně se těším, až se tam za čtyři dny vrátíš a já tě zase dlouhou dobu nevidím,'' řekla jsem.
''A já se zase těším, až umřeš,'' vyletělo z něj. Zamrzla jsem a on očividně taky. Dal si ruku přes pusu a podíval se do země. I přes dávku alkoholu v jeho krvi, jsem mohla vidět, že toho lituje.
Do očí se mi nahrnuly slzy. Jeho slova mě bolely. Neměla jsem tu sílu, držet slzy v sobě. Otočila jsem se, co nejrychleji to šlo, aby si nevšiml toho, že brečím.
''Em,'' řekl, ale já jsem mu nevěnovala pozornost. Rychle jsem vyšla z obýváku a po schodech utíkala nahoru.
Zamknula jsem se v pokoji a sedla jsem si na postel. Rukami jsem si k sobě přitáhla nohy a položila hlavu na kolena. Každou jednou slzou, která opustila mé oko, každým jedním nádechem a výdechem, každým pohybem a každou myšlenkou, která se prohnala mou hlavou, jsem se cítila hůř a hůř.
Věděla jsem, že to, co řekl je má vinna. Vyprovokovala jsem ho k tomu. Měla jsem ho nechat dál pít, nevšímat si ho a všechno by bylo v pořádku.
Všichni se tajně těší na mou smrt a Alex byl jediný, který to konečně řekl. Měla bych mu být vděčná. Možná bych měla přestat otravovat životy ostatních a prostě umřít.