BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Prosinec 2013

Happy new year!

31. prosince 2013 v 16:30 | *Louigi |  Moje kecy
Dnes je poslední den z roku 2013! KONEČNĚ! Pro mě to byl jeden z nejhorších roků, né-li úplně nejhorší. Už na začátku toho roku jsem měla strach (bylo to oprávněně), protože 13 není moje šťastné číslo, a ještě k tomu je liché. Nenávidím liché čísla -_-! Naštěstí tenhle rok už končí a za pár hodin tady máme rok 2014. Na který se dost těším a mám z něj dobrý pocit, protože je to sudé číslo :D a je tam čtverka, která je mé oblíbené číslo, i když nemám oblíbené, ale je to moje oblíbené :D (neřešte to :D).
Takže ... moc se neopijte (jestli teda půjdete nějkam kalit) a to je asi tak všechno.
Přeju vám šťastný nový rok (i když ještě neni :D)!

Forever & Always - 32. díl

24. prosince 2013 v 14:09 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Alexi!'' křičela jsem, zatímco jsem bušila na jeho dveře. Pán si rozhodl pustit si muziku na největší koule, ale já nejsem ta, která mu tenhle rámus, zvaný hudba, bude tolerovat.
''Alexi!'' zaječela jsem a nohou kopla do dveří jeho pokoje. Doktor mi řekl, že mám být v klidu a nevztekat se jenomže jak mám být v klidu, když neslyším ani své vlastní myšlenky?
''Sakra Alexi!'' Jestli budu pokračovat s křičením, zítra nebudu mít hlas.
''Co?'' Konečně se uráčil odemknout dveře a vykouknout z pokoje.
''Mohl bys to prosím tě ztlumit?'' zeptala jsem se, co nejmileji to šlo. Už tak jsme spolu poslední dva dny nevycházeli dobře. Nechtěla jsem se s ním rozhádat ještě víc ... pokud to teda ještě jde.
''Ne,'' odsekl a chtěl zavřít dveře, ale v poslední chvíli jsem tam strčila nohu.
''Ztlum to!'' rozkázala jsem mu naštvaně. Alex se na mě podíval a zkoumal mě od vrchu dolů. Pak se mu nejspíš zatočila hlava a on se musel chytnout futer, aby nespadl.
''Ty jsi pil?'' zeptala jsem se, ale odpověď jsem už dávno znala.
Alex zakroutil hlavou, ''ne.''
''Jsi opilý. Nelži mi.''
''No a co?! Nejsi moje matka! Uhni, ať můžu zavřít dveře!'' nakázal mi naštvaně. Začínala jsem se ho bát, proto jsem udělala, co řekl. Nikdy jsem ho neviděla opilého. Vždy to byl ten hodný brácha, který udělal, jak mu bylo řečeno a nikdy by se neopil. Co se sakra změnilo? Proč se vždy každý změní?
Hudba neutichla, naopak byla ještě hlasitější než předtím. Věděla jsem, že nemá cenu mu říct, aby ji zeslabil nebo vypnul, proto jsem radši zalezla do pokoje.
Ještě pět dní a Alex odjede, opakovala jsem si v hlavě. Ještě před pár měsíci bychom si normálně povídali a chovali se k sobě jako kamarádi ne jako sourozenci, jenomže díky mé tvrdohlavosti se všechno změnilo. Znamení berana je na mě občas hodně znát.
Zavolala jsem Chloe, protože jsem s ní už dlouho nemluvila a ona byla jediná, která na mě není naštvaná.
''Ahoj,'' nadšeně vyjekla, když zvedla telefon.
''Čau,'' řekla jsem ne tak nadšeně jako ona. Na chvíli nastalo ticho.
''Co je to tam za hluk? Emily … že ty jsi na nějaké párty? Proč jsi mě nepozvala?'' Poslední větu řekla vyčítavým hlasem. I když jsem ji neviděla, mohla jsem si představit ten její uražený obličej.
''Ne nejsem na žádné párty. Alex dnes trošku vyvádí,'' vysvětlila jsem, ''co děláš?''
''Jsem s Harrym,'' odpověděla.
''Aha … uhm … a …'' snažila jsem se poskládat smysluplnou větu, ale slova se mi zasekly v krku a nechtěly vyjít ven.
''Ne Louis tady není. Nejspíš je někde s Eleanor.'' Poslední větu zašeptala, asi nechtěla, abych to slyšela.
''S kým? Kdo je Eleanor?'' vyzvídala jsem.
''Nikdo,'' odpověděla pisklavým hlasem. Ona vážně neumí lhát.
''Chloe, kdo je Eleanor?'' zeptala jsem se znovu. Možná jsem byla až moc zvědavá.
Chloe si povzdechla a řekla, ''Louisova bývalka. Včera se tu za ním stavila.''
''Aha,'' odmlčela jsem se, nebo jsem spíš nevěděla, co na to říct, ''oni spolu znovu chodí?''
''Em, já nevím. Asi jo,'' řekla lítostným hlasem. Bylo to jako by mě bodla nožem do srdce. Hodně to bolelo. Bez toho abych něco řekla, nebo se alespoň rozloučila, jsem zavěsila.
A já si stále snažila namlouvat, že Louis nelhal a vážně mě miloval. Já kráva. Musím uznat, že mu netrvalo dlouho, aby na mě úplně zapomenul. Udělám to taky. Kompletně ho odstraním z mého života a na minulost zapomenu. Nestojí mi za to. Ale kéž by to bylo tak jednoduché. Nemám na to říct si 'minulost je minulost' a zapomenout na to všechno, co jsme spolu zažili. Louis byl můj dobrý kamarád a na kamarádství se zapomíná těžko. Kdoví jestli to vůbec jde.
Ten pocit, když ještě pořád nemáte zabalené dárky :D. Skvělé!
Tenhle sexoš má dnes narozeniny! 22! I když vím, že si to tady nikdy nepřečte ... všechno nejlepší!
A jinak vám všem přeju veselé Vánoce. Hlavně si je užijte. Jsou jenom jedenkrát za rok.

Forever & Always - 31. díl

23. prosince 2013 v 16:17 | *Louigi |  Forever & Always
Louis
''Louisi!'' zakřičel na mě Harry z kuchyně. Neobtěžoval jsem se odpovědět. Cítil jsem se hrozně. I kvůli tomu s Emily, ale hlavně kvůli tomu, že na mě asi něco leze. Včerejší procházka v dešti nebyl nejlepší nápad. Při vzpomínce na to jsem kýchl.
''No tak Louisi!'' Harry znovu zakřičel a já jsem obrátil oči v sloup.
''Co?!'' Chtěl jsem zakřičet tak, aby to slyšel, ale místo toho ze mě vyšel jen sípající hlas. Slyšel jsem dupot nohou na schodech a očekával příchod Harryho.
''Louisi!'' zaječel, když vletěl do pokoje.
''Co?'' znovu jsem zasýpal a ještě k tomu kýchl. Harry zvedl obočí a šel ke mně. Šáhl mi na čelo a zamračil se.
''Máš teplotu,'' oznámil mi.
''Co jsi chtěl?'' změnil jsem téma. Nechtěl jsem se s ním bavit o tom, kde jsem se nachladil.
''Paul volal, že máme jít do studia, ale ty v tomhle stavu určitě nepůjdeš.''
''Půjdu,'' nesouhlasil jsem s ním a vstal z postele. Harry se na mě podíval vražedným pohledem a nařídil mi, ''lehni si zpátky a neopovažuj se vstát z postele. Potřebuješ se té nemoci zbavit, ne na to být ještě hůř.''
''Jsi jako moje matka,'' zamumlal jsem a na jeho příkaz si lehl zpátky.
''Někdo tady musí být zodpovědný. Uvidíme se večer. Zakryj se a poť se,'' poručil a já přikývl. Když vyšel z pokoje, zavřel za sebou dveře. Netrvalo to ani pět sekund a Harry znovu nakoukl do mého pokoje.
''A nezapomeň pít čaj.''
Zakoulel jsem nad ním očima a řekl, ''Harry už vypadni!''
Když konečně odešel a následně jsem slyšel odjet auto, shodil jsem ze sebe peřinu. Věděl jsem, že mám prázdný dům, normálně bych si asi pustil písničky na plné pecky, ale dnes jsem na to neměl náladu. Měl jsem chuť jenom na spánek, ale jsem si jistý, že neusnu. Všude je moc světla a mám hodně energie. Neudržel bych zavřené oči ani na pět minut.
I přes Harryho zákaz jsem vstal z postele. Kdyby mě viděl, tak by mě okamžitě zabil.
Vešel jsem do kuchyně a uvařil si čaj. Chtěl jsem poslechnout alespoň jednu Harryho radu. A taky jsem chtěl mít nějakou výmluvu, proč jsem po celý čas, co byli pryč, neležel v posteli.
I s mým horkým čajem jsem si lehl na gauč a zapnul si televizi. Byl jsem si jistý, že tam nebude žádný film nebo seriál, na který se bude dá dívat, ale nenávidím to ticho, které se nese celým domem. Radši poslouchám kecy chlápka v televizi, který upozorňuje, na které silnici je zácpa, než sedím v tomhle tichu, ve kterém má hlava automaticky přemýšlí.
Slyšel jsem otevření a zavření vchodových dveří. Jedna část mě se začala bát, druhá si říkala, že jsou to jen kluci, kteří se vrátili neobvykle brzo. Nedalo mi to. Musel jsem se jít podívat, na neočekávaného návštěvníka, který právě vešel do našeho domu.
Oddechl jsem si, když jsem viděl Chloe, která si právě sundávala bundu. Dnes jsem neměl sílu prát se se zlodějem. Jako bych se s ním někdy pral.
''Ahoj Chloe, co tady děláš?'' zeptal jsem se jí, jak nejpříjemněji jsem mohl.
''Čau,'' zamumlala naštvaně, ''je tady Harry?''
''Ne, je s kulkama ve studiu,'' odpověděl jsem.
Kývla hlavou a oblekla si bundu, kterou si ani ne před minutou sundala.
''Můžeš tady se mnou na něj počkat. Uvítám jakoukoliv společnost,'' navrhl jsem jí a ona se sarkasticky zasmála. Nechápal jsem její chování.
''S tebou?'' ukázala na mě a znovu se zasmála. Přikývl jsem.
''Ahoj,'' řekla a chtěla odejít, ale já jsem ji zastavil.
''Co se s tebou děje?''
''Se mnou?'' tentokrát ukázala na sebe, ''se mnou je všechno v naprostém pořádku, ale s tebou ne. To jak se chováš nebo spíš nechováš k Emily není normální. Řekla ti pravdu, kterou jsi chtěl slyšet a ty jsi jí úplně zazdil. Děláš, jakoby neexistovala, ale ona existuje a očividně se kvůli tobě trápí. Zamysli se nad sebou Louisi,'' řekla. Nevěděl jsem, co na to říct. Zakroutila hlavou a otevřela dveře, před kterými stála Eleanor. Vykulil jsem oči. Neměl jsem ani tušení, co tady dělá.
''A ještě k tomu se znovu scházíš s ní,'' Chloe ukázala na El. Chtěl jsem říct, že nevím, co tady dělá, ale nestihl jsem to, protože Chloe bleskurychle odešla.
''Co tady chceš?'' povzdechl jsem si a pozval ji dál. Nechtěl jsem ji vidět. Byl jsem rád, že jsme se před pár měsíci rozešli. Nemyslel jsem, že se tady ještě někdy ukáže.
''Dlouho jsem tě neviděla. Chybíš mi,'' řekla sladkým hláskem a já jsem obrátil oči v sloup.
''El rozešli jsme se. A jestli si to správně pamatuju, nebylo to v dobrém.''
''Jo já vím,'' odmlčela se, ''ale já ti odpouštím.'' Zmateně jsem se na ni podíval.
''Co mi odpouštíš?'' zeptal jsem se nechápavě.
''To že ses se mnou rozešel. Jednal jsi unáhleně a já to chápu. Odpouštím ti, můžeme začít znovu.''
''El, ale já jsem ten náš rozchod myslel vážně. A klidně bych to udělal znovu,'' řekl jsem popravdě. Úsměv, který měla Eleanor na tváři, zmizel.
''Ale-'' chtěla něco říct, ale já jsem jí skočil do řeči.
''Žádné ale. Je konec a to navždy,'' zdůraznil jsem slovo 'navždy.' Ukázal jsem na dveře, aby odešla. Ještě chvíli tam zklamaně stála a pak naštěstí odešla. Nejspíš nečekala, že bych ji odmítnul. Nechápal jsem, co se to dnes děje. Jsem nemocný, Chloe je na mě naštvaná a Em určitě taky, tomu se ani nedivím, sám jsem si to posr*l, pak přijde Eleanor s tím, že mi odpouští a chce mě zpátky. Tohle se mi musí zdát.

Je to úplně o hov*ě. Už dlouho jsem nepřidala, tak jsem to chtěla nějak napravit. Pokusím se napsat další a zitra ho přidat, protože jsou Vánoce, ale nic neslibuju, protože absolutně nic nestíhám. Nemám zabalené dárky, musím jít zdobit strom ... připadám si jako Ježíšek :D.

Forever & Always - 30. díl

14. prosince 2013 v 19:27 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Vždy když něco zašustilo, vystrašeně jsem se otáčela kolem sebe. Byla tma, zima a Alex si dával načas. Stála jsem tu už více jak hodinu. Necítila jsem ruce a polovinu obličeje. Kdyby mě právě teď někdo viděl, asi by se strachem utekl. Musela jsem vypadat hrozně.
Málem jsem radostí vyskočila, když jsem viděla přijíždět černé auto, které následně zastavilo hned přede mnou. Nastoupila jsem dovnitř. Oválo mě příjemné teplo.
''Konečně,'' řekla jsem Alexovi.
''Nemáš zač Emily. Bylo mi potěšením pro tebe přijet.'' Zakoulela jsem očima. Alex se otočil a vzal ze zadního sedadla deku.
''Na!'' podal mi ji, ''poslední co potřebuju je, abys byla nemocná.''
''Najednou se staráš,'' zamumlala jsem a doufala, že to neslyšel, ale mé přání nebylo vyslyšeno. Alex mě probodl pohledem a zakroutil hlavou. Nastartoval auto a vjel na prázdnou silnici.
''Kde jsi vlastně byla?'' zeptal se mě.
''To není tvoje věc,'' odsekla jsem.
''Je to moje věc!'' začal se se mnou hádat, ''jsi moje sestra, právě teď tě mám na starosti, ztratila ses a očividně jsi brečela.''
''Nebrečela jsem!'' zaječela jsem. Radši jsem měla být zticha, tímhle jsem dala jasně najevo, že jsem lhala.
''Ne?'' zvedl obočí, ''tvé oči jsou červené jako … jako … no prostě jsou červené.'' Nic jsem neříkala. Určitě měl pravdu. Nepotřebovala jsem ani zrcátko na to, abych věděla, že mé oči jsou červené a opuchnuté.
''Em … ty jsi nebrečela kvůli tomu, že ses ztratila, že?'' zeptal se a já jsem přikývla.
''Co se stalo?'' podíval se na mě, i když zrovna řídil. Každou chvíli jsme mohli narazit, ale to mu bylo úplně jedno.
''Není to tvoje věc,'' odbyla jsem ho. Neměla jsem chuť o tom mluvit.
''Chtěl jsem ti jen pomoc,'' pokrčil rameny.
''Nejvíc mi pomůžeš tím, že se mě nebudeš pořád na něco ptát.'' Bylo to ode mě hnusné, vím to. Alex po zbytek cesty mlčel. Na nic se mě neptal, nic neříkal a dělal jako bych tam nebyla. Neměla jsem na něj být taková.
Louis
Jsem debil. Seděla tam a já jsem jí neřekl ani 'ahoj.' Měl jsem si s ní o tom promluvit, ale já jsem radši zalezl do budovy a nevšímal si jí. Kdo ví, co si teď o mně myslí. Asi se mnou už nikdy nebude chtít mluvit. Ani bych se jí nedivil. Za to jak se chovám, bych sám se sebou taky nejradši nemluvil.
Seděli jsme v nahrávacím studiu a já absolutně nevěnoval pozornost o čem kluci a náš manažer diskutují. Vím jenom, že jsme tu byli, abychom vybrali písně, které budou na našem novém albu.
''Louisi!'' řekl hlas našeho manažera a já jsem se na něj podíval, ''takže které?'' zeptal se. Neměl jsem ani ponětí, na co se mě ptá.
''Co?'' zeptal jsem se nechápavě.
''Která píseň by podle tebe měla být na vašem novém CDčku? Just say yes nebo You could be happy?''
Pokrčil jsem rameny, ''je mi to jedno.''
''Nemůže ti to být jedno. Jedná se o naše nové CD,'' řekl mi Liam.
''Je mi to jedno,'' naštvaně jsem přecenil přes zuby.
''Ale-'' Liam chtěl ještě něco říct, ale já jsem ho přerušil.
''Liame! Je. Mi. To. Jedno,'' každé slovo jsem znázornil tak, aby Liam konečně pochopil, že mě momentálně nezajímají písničky.
''Půjdu domů,'' oznámil jsem. Všechny oči se upřely na mě.
''Ale ještě jsme neskončily. Musíme to dodělat,'' řekl Harry.
''Dodělejte to beze mě,'' vstal jsem a šel ke dveřím.
''Louisi!'' zakřičel na mě Niall. Obrátil jsem oči v sloup.
''Beze mě!'' zakřičel jsem. Nenávidím, když něco musím opakovat dvakrát. Vyšel jsem ze dveří a následně jsem opustil i budovu nahrávací společnosti. Byl jsem rád, že jsem se všech konečně zbavil. Musel jsem jí pěšky, protože jsme všichni přijeli společným autem, které není moje. Bydleli jsme odsud docela daleko, takže mě po půli cesty začali bolet nohy. Byla mi zima, kvůli větru, který foukal a aby toho nebylo málo začalo pršet.
''To je prostě skvělé,'' zamumlal jsem. Kdybych měl peníze na taxík nebo autobus nebo kdybych si alespoň vzal deštník. Tomlinsone, mohl bys konečně zapojit mozek a začít myslet, řekl jsem si v hlavě. Povzdechl jsem si a i přes déšť, který mě úplně promočil, jsem pokračoval v chůzi domů.

Forever & Always - 29. díl

8. prosince 2013 v 19:47 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Tiše jsem se plížila po schodech dolů. Dávala jsem si záležet na každém jednom kroku. Nechtěla jsem totiž vytvořit sebemenší zvuk, kterého by si Alex mohl všimnout. Ano, snažila jsem se vypařit z domu bez jediného povšimnutí. Nepotřebuju slyšet Alexovi kecy o tom jak mě má na starosti, musí na mě dávat pozor, všude musí chodit se mnou, aby se mi něco nestalo a bla bla bla.
V předsíni jsem si obula boty, a když jsem chtěla otevřít dveře, ozvalo se za mnou hlasité zakašlání. A sakra. Tohle mi trošku nevyšlo. S trapným úsměvem na tváři jsem se otočila a zírala na Alexovu naštvanou tvář.
''Kam se chystáš?'' zeptal se. Na tuhle otázku jsem sama neznala odpověď. Chtěla jsem prostě jen vypadnout z tohohle domu, kde právě teď panuje tak napjatá atmosféra, že by se dala krájet.
''Do toho ti nic není,'' odsekla jsem. Věděla jsem, že to s mým chováním přeháním. Vždyť přece neudělal nic tak špatného, abych se k němu chovala takhle ... kromě toho, že zapomněl na slib, který mi dal a vykašlal se na mě. I když tohle je možná dobrý důvod.
''Emily, převzal jsem za tebe veškerou zodpovědnost a musím se o tebe starat, ať chceš nebo nechceš. Mám právo vědět, kam jdeš.''
''Fajn … jdu ven. Nazdar,'' otevřela jsem dveře a vyšla jsem ven. Alex na mě naposledy zavolal, ale to mi bylo ukradené. Práskla jsem dveřmi a nohy mě vedly neznámo kam. Normálně bych šla k Louisovi, ale ten je na mě asi stále naštvaný a nehodlá se mnou mluvit.
Došla jsem neznámo kam. Byla jsem tu poprvé. Na jedné straně byly vysoké budovy a na druhé až moc malý, zapomenutý park na to aby tam někdo chodil. Dělila je od sebe silnice, kde nepřetržitě projížděli auta.
Sedla jsem si na lavičku, která stála na okraji toho parku. Před sebou jsem měla ne moc pěkný výhled. Po silnici jezdily kolony aut a jiných dopravních prostředků, po chodníku chodili naštvaní lidé a cihlové budovy se samozřejmě nehýbaly.
Povzdechla jsem si a vytáhla mobil z kapsy. Nudila jsem se. Chtěla jsem napsat smsku Chloe, jenomže, co bych jí tak napsala?! 'Sedím na opuštěné lavičce, zírám na dění před sebou, nemám ani tušení, kde jsem. Přijď za mnou,.? To vážně ne. Chloe zná Londýn ještě míň než já, než by našla, kde právě jsem, zastárla bych. Ale o mém zestárnutí je zbytečné se zmiňovat. Toho už se nedožiju.
Strčila jsem mobil zpátky do kapsy. Studený vítr mě ofoukl tak, že mi naskočila husí kůže. Začínala být zima. Zkřížila jsem ruce a začala třít dlaněmi o paže. Zahřívání nepomáhalo. Byla mi pořád stejná zima. Proč jsem si sakra nevzala bundu nebo alespoň mikinu? Né, já prostě musím jít v tričku s krátkým rukávem.
Hned před budovou naproti mně zastavilo černé auto s neprůhlednými skly. Přemýšlela jsem, kdo by v takovém autě mohl být. Třeba to bude někdo slavný. Královna, Obama nebo prostě bohatý člověk, o kterém nemám ani tušení, že existuje.
Z auta vystoupili dva nabušení chlapi. Nejspíš bodyguardi. Tohle nebude bohatý člověk, musí to být někdo slavný.
Následně z auta vyskákalo pět mě známých kluků. Otáčeli se kolem. Nejspíš se dívala, jestli jsou poblíž nějací fanoušci. Ale byla jsem tu jen já. Když si mě všimli, Niall zavolal, ''ahoj Emily.'' A ostatní zamávali, kromě Louise. Ten se na mě jen podíval a sklopil pohled dolů. Nestála jsem mu ani za pozdrav. S falešným úsměvem jsem jim zamávala zpátky. Otočili se a všichni vešli do té budovy.
Bolelo mě to, že je na mě Louis vážně naštvaný a že mu nestojím ani za jedno blbé 'ahoj.' Neměla jsem mu říkat pravdu. Vždycky to s sebou nese nějaké následky. A tohle je na mě moc. Stratila jsem nejlepšího kamaráda. Troufám si říct, že pro mě byl bližší než Chloe. Věděl o mě takřka všechno a když jsem mu řekla tu poslední věc, kterou nevěděl, naštval se. Asi jsem pro něj neznamenala to, co říkal. Asi mě nemiloval. Asi se mnou nebyl kamarád. Možná se jenom nudil a neměl nikoho, s kým by to jeho 'nudné' období mohl strávit, tak si vybral mě a snažil se mi cpát do hlavy, jak mě miluje a že beze mě nedokáže být. Ani jedno z toho nebyla pravda. Zapomněl na mě ani ne za den. Proč to pro mě nemůže být taky tak snadné? Chci, na něj zapomenou a vrátit se ke svému starému životu. Ale to prostě nejde. Jediné, co mám v hlavě je on. Jeho úsměv, modré oči, hlasitý smích, sladký občas trošku pisklavý hlas, prostě on. Jeho osobnost. Možná má Chloe pravdu a já se do něj vážně zamilovala. Ale to už teď nezjistím.
Po tváři se mi skutálela slza a za ní další a další. Dokonce kvůli němu brečím ... na veřejnosti. V hlavě jsem si opakovala, že pro mě nic neznamená, že je to jen obyčejný idiot a že na něj musím zapomenout. Bylo to proto, že jsem chtěla zastavit ten vodopád slz, které mi stékaly z očí. Ale rozbrečelo mě to ještě víc, protože jsem věděla, že ani jedna z těch věcí není pravda. Znamená pro mě až moc na to abych na něj mohla zapomenout a to s tím idiotem je možná pravda.
Vstala jsem a utřela si mokré líce. Bylo to zbytečné. Nové slzy se vykutálely z mých očí. Bylo to jako by se právě roztrhl obrovský mrak a začalo šíleně pršet. Až na to, že ten mrak byl v mé hlavě, roztrhl se a dal pokyn mým očím, aby začaly brečet.
Začala jsem kráčet, tam odkud jsem přišla. Teda alespoň jsem si myslela, že jsem z tama přišla. Neviděla jsem na cestu přede mnou, protože jsem měla oči plné slz. Byla mi zima.
Po asi hodině cesty jsem dostala strach. Začalo se stmívat, byla mi ukrutná zima a neměla jsem tušení, odkud jsem přišla a kde právě teď jsem. Jediná pozitivní věc byla, že jsem přestala brečet. Jsem si jistá, že se mi rozmazala řasenka a jsem černá až někde na uších a že mám tak červené oči jako bych strávila celý svůj život ponořená ve chlóru.
Roztřesená jsem vytáhla mobil z kapsy a vytočila Alexovo číslo. Byl má jediná záchrana. Zvedl to hned po druhém pípnutí.
''Sakra Emily, kde jsi?!''
''Já ... nevím,'' zavzlykala jsem.
''Jak to že nevíš?! Víš přece, kam jsi šla?!''
''Já nevím. Nepamatuju si to,'' přiznala jsem.
''Em,'' povzdechl si, ''přijedu pro tebe. Popiš mi okolí.'' Mohla jsem slyšet zoufalství v jeho hlase.
''Je tma. Moc dobře tu nevidím.'' Znovu si povzdechl a na chvíli nastalo ticho.
''Musíš alespoň něco vidět.''
''Hm … Jsou tu nějaké stromy,'' řekla jsem.
''Stromy jsou všude. Něco jiného?''
''Naproti mě je pár vysokých budov. Počkej ...,'' řekla jsem. Všimla jsem si nápisu na jedné z nich. Podívala jsem se, jestli nejede nějaké auto a kráčela přes silnici.
''Co?'' zeptal se.
''Jedna z nich má nápis,'' vysvětlila jsem. Přišla jsem na druhý chodník a z blízka se podívala na malý, svítící nápis. Nedalo mi ani tolik práce ho rozluštit. Zasmála jsem se.
''Alexi, až sem přijedeš, můžeš zajít do tohohle klubu. Je pro tebe jako dělaný.''
''Hm … jak se jmenuje?'' zeptal se.
''Truly Gay Community,'' odpověděla jsem se smíchem v hlase. Alex se sarkasticky zasmál a řekl, ''hned jak ho najdu na GPSce, přijedu.''
''Dobře … hlavně si pospěš,'' řekla jsem a on zavěsil. Začala jsem se třepat zimou ještě víc než předtím a ještě k tomu jsem se šíleně bála.
Blog pořád nefunguje tak jak má a já ani nevím jestli se tenhle článek zveřejní. Můžu jenom doufat, že jo.

Just me & you - trailer

2. prosince 2013 v 19:55 | *Louigi |  Just me & you
Tohle je ono! Jak jste mohli zjistit je to trailer k nové povídce. Neberte to tak, že Forever & Always končí. Řekněme si to popravdě, ještě jsem ani pořádně nezačala :D.
Tahle story mě napadla hodně HODNĚ dávno. Bude to zase s Louisem. Prostě se mi sem hodí. Chtěla jsem napsat povídku s Harrym, kterou mám taky vymyšlenou, ale myslím, že by to nedopadlo dobře. Potřebuju ještě nějaký čas, abych domyslela ty nejdůležitější věci.

V tom traileru jsou momenty/scénky (nevím, jak to nazvat) z filmu, který byl taky o ztroskotání (mimochodem byla to totální srač*a), takže to prosím neberte tak, že jsem to zkopírovala a že to bude úplně stejné. Nebude. Ten film jsem viděla až potom, co jsem měla tu povídku už vymyšlenou a upřímně lituju té hodiny a třiceti minut, které jsem strávila díváním se na ten film. Nechci ten film nějak urazit, ale byl hluboko pod moje očekávání.




















Tohle tady mělo být už před půl hodinnou, ale zkurve*ý blog.cz musí mít vždycky nějaký problém. Už mě vážně nebaví čekat půl hodiny, než to začne fungovat. Nemám náladu řešit tady tyhle ''blogové'' problémy. Jsem z toho na nervy. Mně nasere každá maličkost a z tohoto jsem tak vynervovaná, že mám v hlavě jenom sprosté slova. DO PI*E UŽ FUNGUJ!

PARTY TIME!

2. prosince 2013 v 6:00 | *Louigi |  Moje kecy
Dnes je to přesně 1 rok od založení tohoto blogu!!! Pro mě je to uplně neuvěřitelné, protože vždy, když jsem si vytvořila blog nevydržel mi ani den. A tenhle mi vydržel 1 rok, 12 měsíců, 365 dní (doufám, že nebyl přestupný rok, to by bylo 366 dní :D). To je strašně divné.
Tenhle článek je přednastavený. Nemyslete si, že dnes kvůli tomu nejdu do školy. Právě teď (při zveřejnění článku) se asi oblékám a psychicky se připravuju do toho blázince zvaného škola.
Nevím, co dál mám napsat. Tohle jsem napsala asi den dopředu a já nerada píšu něco dopředu, protože mě nikdy nic nenapadá. Tohle je můj první přednastavený článek, takže doufám, že se zveřejní. Posledních pár dní je blog úplně nějaký divný.
Škoda, že to nevyšlo na sobotu nebo na neděli, to by tady byla úplná PARTY HARD. Ani si to nedovedete představit.
Teď je pondělí, takže ta ''párty'' vypadá asi nějak takhle:
Při nejhoším takhle:
Nebudu vás zdržovat. Užijte si den, školu ... užijte si všechno. Bye!
PS. Málem jsem zapoměla :D. Tohle není to překvapení. Tohle je jenom začátek. To překvapení (nebo, co to vlastně je, to ani není překvapení :D) přidám večer. Asi tak kolem půl osmé (opakuju večer ne ráno :D). Chtěla jsem vám tady napsat čeho se to bude týkat, ale se*u na to :D. Počkejte si!