BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Listopad 2013

Forever & Always - 28. díl

30. listopadu 2013 v 20:24 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Já ho tak strašně nenávidím. Věděla jsem, že jsme mu měla dál lhát. Když řeknu pravdu, vždy to s sebou nese nějaké následky. Alespoň vím, jaký pravý kamarád to byl. I po rozhovoru s Chloe se mnou nechce mluvit. Co jsem udělala špatně? On chtěl vědět pravdu.
Snažím si namlouvat, jak strašně ho nenávidím, ale nejde to. Chybí mi tak strašně moc, že začínám přemýšlet nad tím, jestli jsem k němu vážně necítila něco víc.
Ne Emily, nenávidíš ho. Je to idiot, opakovala jsem si v hlavě. Ale i tak jsem věděla, že ho mám ráda a nenávist není to, co k němu cítím.
''Em!'' slyšela jsem, jak matka zakřičela mé jméno. Obrátila jsem oči v sloup a nic neříkala. Neměla jsem náladu s ní mluvit. Neměla jsem náladu mluvit s nikým. Kromě Louise. Vážně nejsem normální. Vykašlal se na mě a já s ním chci stále mluvit.
''Emily!'' matka zakřičela znovu a to už jsem vylezla z pokoje a zakřičela, ''už jdu!''
Vešla jsem do kuchyně, kde seděla matka i otec. Začínala jsem se bát, co po mě chtějí. Tyhle rodinné srazy v kuchyni nikdy nepřináší nic dobrého.
Sedla jsem si a čekala, co řeknou.
''Em,'' začal otec, ''já i mama jedeme na týden pryč. Jedeme navštívit rodinu do Bristolu. Víme, že bys stejně nechtěla jet, takže tě necháváme doma.'' HELL YEAH! Na tváři se mi vykouzlil úsměv. Snažila jsem se na sobě nedát znát mé nadšení, ale uvnitř mě probíhala velká párty. Týden bez rodičů. Co víc si můžu přát?
''Ale nechtěli jsme, abys byla doma úplně sama, proto jsme zavolali Alexovi,'' dodala matka. Mé nadšení zmizelo. V hlavě už jsem měla otevřené šampaňské, to teď můžu vyhodit. Ohňostroje, které vybuchovaly, utichly. Žádná radost netrvá věčně.
''Odjíždíme ještě dnes. Alex by měl přijet za pár hodin.'' Třeba mi zbyde ještě hodina o samotě. Přikývla jsem. Tímhle náš rozhovor skončil a já jsem se mohla odebrat nahoru.

Rozloučila jsem se s rodiči, kteří následně nasedli do auta a odjeli. S úsměvem na tváři jsem jim zamávala, a když zmizeli z mého dohledu, zavřela jsem se v domě. Nevím, jak to tady s Alexem přežiju. Přece jenom nemluvili jsme spolu pěkně dlouho. Náš poslední rozhovor skončil hádkou a já jsem si slíbila, že už s ním do smrti nepromluvím. Už to mezi námi nikdy nebude jako dřív. Nebyli jsme ani jako bratr a sestra, ale jako kamarádi, teď už nejsme ani sourozenci.
Ani jsem nestihla vyjít nahoru do pokoje a slyšel zastavující auto. To bude určitě Alex. Nechci s ním mluvit. Nechci ho ani vidět. Nabrala jsem na rychlosti, rychle vběhla do pokoje a zavřela se. Lehla jsem si na postel a popadla knihu, která byla na nočním stolku. Chtěla jsem, aby viděl, že jsem zaneprázdněná.
Ozvalo se bouchnutí dveří a jeho hlas, ''Em?!'' Zavolal na mě ještě několikrát, ale já jsem se neozvala. Slyšela jsem dupot, který se stále přibližoval. Otevřely se dveře. Ani jsem se na něj nepodívala. Dělala jsem, že jsem začtená do té knihy.
''Ahoj Em,'' řekl a šel ke mně. Nepozdravila jsem ho. Natáhl se a chtěl mě obejmout, ale já jsem se odtáhla zpátky.
''Ty jsi na mě stále naštvaná?'' zeptal se. Když jsem znovu nic neřekla, došlo mu to.
''Ale no tak … Emi.''
''Nech si to 'Emi','' zasyčela jsem. Zmateně se na mě podíval.
''Co je to s tebou?''
''Se mnou?'' ukázala jsem na sebe, ''spíš, co je to s tebou?''
''Já nejsem ten, který je naštvaný kvůli ničemu,'' řekl.
''Ničemu?'' odložila jsem knihu a konečně s ním navázala oční kontakt, ''takže pro tebe je nic to, že ses na mě vykašlal? I když jsem byla v nemocnici, ty ses neobtěžoval přijít. Promiň, zapomněla jsem, já jsem vlastně nic.''
''Emily,'' řekl naštvaně a zakroutil hlavou, ''každý den jsem volal rodičům a ptal se jak ti je a jestli jsi v pořádku. Mám práci, do které musím chodit.''
''Jo, práci v Birminghamu. Tímhle se dostávám k tomu, jak jsi mě opustil.''
''Já jsem tě neopustil-'' začal, ale já jsem ho přerušila.
''Jo, jo, tuhle historku už znám. Odejdi prosím,'' ukázala jsem na dveře.
''Em-'' chtěl něco říct, ale já jsem ho znovu nenechala domluvit.
''Odejdi!'' řekla jsem zvýšeným hlasem a stále ukazovala na dveře. Zamumlal 'fajn' a odešel. Celý týden jenom s ním. Nejhorší věc je, že už nemám ani Louise, ke kterému bych mohla jít.
Zítra s nějvětší pravděpodobností nepřidám, protože nebudu mít čas a tohle tučně napsané píšu jenom proto, že chci něco oznámit. 2.12. 2013 (pro ty, co nemají kalendář, je to pondělí :D) se něco stane. Nebude to nic výjměčného, takže se nemusíte těšit :D.

Forever & Always - 27. díl

29. listopadu 2013 v 20:11 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Nemiluju!'' zaječela jsem. Už jsem ani sama nevěděla, jestli to myslím vážně nebo lžu. Byla jsem ze všeho zmatená.
''A to ti mám věřit?'' Chloe zvedla obočí a já jsem přikývla.
''Nejsem blbá, Emily.''
''Fajn,'' obrátila jsem oči v sloup, ''nevím, jestli ho miluju.''
''Ale já vím … jsi v tom až po uši,'' řekla mi. Snažila jsem si v hlavě říkat, že Chloe nemá pravdu, ale nešlo to, protože jsem si tím nebyla až tak jistá.
''Budu tě muset opustit,'' odmlčela se, ''jdu si promluvit s Louisem.''
''Vážně to nemusíš dělat,'' řekla jsem jí. Nechtěla jsem, aby s ním řešila věc, která se týká jenom nás dvou, ale vím, že já bych se nikdy neodhodlala jít za ním.
''Ale musím,'' řekla.
Louis
Nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Stále jsem si to snažil urovnat v hlavě, ale prostě to nešlo. Její věta, 'mám nádor na mozku' se mi stále opakovala v hlavě. Od toho okamžiku, co mi to řekla, uběhl už týden, ale já jsem se s tím stále nevyrovnal. Ani jsem jí nezavolal, prostě jsem ten den odešel a už o sobě nedal vědět. Jsem zbabělec. Kdoví, co si o mě teď myslí. Nejspíš už mě nechce nikdy vidět. Nedivil bych se tomu.
Jedinou věc, kterou dělám, je, že sedím na posteli a snažím se s tím nějak vyrovnat. Je to těžké. Tajila to přede mnou až moc dlouho, abych nad tím jen mohl mávnout rukou. Ale nad tímhle se mávnout rukou nedá tak či tak.
Snažil jsem se najít na internetu něco o nádorech na mozku, ale dozvěděl jsem se velké ... nic. Je až moc druhů na to abych se v tom orientoval. Nemám ani tušení jestli má astrocytární nádor, oligodendrogliální nádor nebo ependymální nádor a to jsem ještě nevyjmenoval všechny druhy a dokonce existují i poddruhy.
Věděl jsem, že bych asi měl vzít mobil a vytočit její číslo, ale bál jsem se. Za tenhle týden jsem si uvědomil, jak strašný srab jsem.
Nedokážu ani vylézt z pokoje, jít za kluky a zasmát se s nimi. Nemůžu totiž myslet na nic jiného, a proto nedokážu vytvarovat ústa do úsměvu.
Zazvonil zvonek, ale já jsem tomu nevěnoval pozornost. Dál jsem seděl. Byl jsem si jistý, že to byla Chloe, ale i přesto jsem si jen na chvíli představil, že by to mohla být Emily. Jenomže ta je na mě nejspíš naštvaná a není jediná. I já sám jsem na sebe naštvaný.
Ozvalo se slabé zaklepání na mé dveře a po chvíli dovnitř vstoupila Chloe. Neměl jsem tušení, co by mohla chtít.
Bez toho, aby mě pozdravila, hned vykřikla, ''vstaň!'' Zmateně jsem se na ni podíval. Nechápal jsem, co se děje. Když jsem stále seděl a ani se nepohnul, Chloe znovu vykřikla 'vstaň.'
Vstal jsem a pořád měl na tváři nechápavý pohled.
''Co je s tebou?!'' zeptala se naštvaně.
Zvedl jsem obočí a zeptal se, ''co?'' Nechápal jsem, o co jde.
''Proč jí nezavoláš?! Jen tady sedíš a ona se bojí, že už ji nikdy nechceš vidět!'' Po tomhle jsem už pochopil, že se bavíme o Emily.
''Já jí nemůžu zavolat.''
''Proč?'' vyjekla.
''Prostě to nejde ... Nejsem s tím smířený,'' odpověděl jsem.
''Jenomže ona čeká na to, až jí zavoláš.''
''Nemůžu,'' podíval jsem se do země.
''Ani si nedovedeš představit, jak těžké to bylo pro ni, když se dozvěděla, že umírá a ona to musela vzít,'' odmlčela se, ''a ty musíš taky. Miluješ ji a nemůžeš ji opustit. Už toho ztratila moc, nemůže přijít i o tebe. Tak běž a zavolej jí.''
Po chvilce ticha jsem zašeptal, ''nemůžu. Ne teď.''
Chloe nevěřícně zakroutila hlavou.
''Jsi jen zbabělec. Nic jiného,'' řekla a odešla. To že jsem zbabělec, jsem věděl, ale slyšet to od někoho jiného než od sebe bolelo.
Tenhle týden jsem měla naplánované, že budu hodně přidávat, protože jsme se ve škole neučili, dnes jsme měli ředtelské volno a měla jsem strašně moc času. Jenomže všechno se vždy nějak pose*e. Ale tohle výjmečně nebylo kvůli mě. Bylo to kvůli blogu. Nešli mi přidávat články (od včerejška už myslím jdou). Byla jsem z toho uplně vystresovaná a myslela, že něco rozbiju. Jsem strašný nervák, takže když něco nefunguje, nadávám a házím věcmi kolem sebe :D.

Forever & Always - 26. díl

26. listopadu 2013 v 19:53 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Chvíli jsem mlčela. Bála jsem se, jak bude reagovat. A stále jsem se bála, jestli je správné řešení vyjít s pravdou na povrch. Byla jsem nervózní.
''Uh …,'' nemohla jsem ze sebe dostat jedno rozumné slovo. Připadala jsem si jako bych zapomněla mluvit.
''Em, určitě to není nic tak hrozného,'' Louis se na mě povzbudivě usmál. Ale ani ten nejpovzbudivější úsměv mi v téhle situaci nepomůže.
''Je to mnohem hroší,'' zamumlala jsem. Tohle byla první srozumitelná věta, kterou jsem za posledních pět minut řekla.
''Uh …,'' zase jsem neřekla nic víc. Už to ze sebe musím dostat. Čím déle to budu tajit, tím to bude horší.
''Mám nádor na mozku,'' řekla jsem rychle a nesrozumitelně. Třeba tomu nerozuměl, pomyslela jsem si. Dobře jsem věděla, že tomu rozuměl, jeho vykulené oči byly důkazem.
''Co?'' zalapal po dechu.
''Slyšel jsi mě správně,'' řekla jsem a on vykulil oči ještě víc.
''Řekni, že si děláš srandu,'' řekl doufaje, že je to jenom nějaký špatný vtip. Bohužel není. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Slyšela jsem, jak zašeptal 'do prdele.' Sedl si na postel a dlouhou dobu nic neříkal. Nejspíš si to všechno srovnával v hlavě.
Najednou si rychle stoupl a zakoktal, ''M-musím ... jít.'' Než jsem stihla něco říct, byl pryč. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Opustil mě. Ostatně jako všichni ostatní. Čekala jsem jakoukoliv reakci, ale ne tuhle. Čekala jsem, že mě bude litovat, že mě obejme, že na mě bude křičet, proč jsem mu to neřekla dřív, ale to že odejde bez jediného smysluplného slova, jsem si vážně nemyslela. Na druhé straně je logické, že takhle zareagoval. Možná je na mě až tak naštvaný, že se na mě nedokáže ani podívat. Přece jenom tajila jsem to před ním dost dlouho. Měla jsem mu to říct dřív, ale to už nezměním.

Uběhl týden od toho dne, kdy jsem Louisovi řekla pravdu a on se stále neozval. Bojím se, že je na mě až tak naštvaný, že už mě nikdy nechce vidět.
Před půl hodinou jsem zavolala Chloe. Potřebovala jsem podporu mé nejlepší kamarádky. Už tady měla dávno být. Co si to namlouvám? Půl hodinové zpoždění je u Chloe naprosto normální.
''Ahoj,'' pozdravila jsem ji, když po necelých deseti minutách dorazila. Taky mě pozdravila a rychle mě objala. Skočila na mou postel a rozvalila se na ni, jakoby tady žila ona. Sedla jsem si na malý kousek postele, který ještě zůstal volný.
''V telefonu jsi zněla naléhavě. Stalo se něco vážného?'' zeptala se mě.
''Před týdnem jsem řekla Louisovi o mém nádoru a-''
''To je skvělé!'' nenechala mě domluvit. Nadšeně se usmála a zatleskala.
''Ne tak docela,'' začala jsem, ''hned potom, co jsem mu to řekla, odešel. A od toho dne se mi neozval. Chloe, bojím se, že je na mě naštvaný.''
''Určitě není. Jen se to snaží přijmout,'' snažila se mě uklidnit.
''Neviděla jsi ho teď někdy?'' zeptala jsem se, Chloe zakroutila hlavou a řekla, ''tenhle týden jsem tam byla jen jednou a to se Louis neukázal.''
Přikývla jsem a sklonila hlavu. Strašně mi chybí jeho přítomnost. Jedním úsměvem rozzářil celou místnost a vždy mi zlepšil náladu. Nechci věřit, že by se naše přátelství mohlo pokazit blbým nádorem.
Chloe se zvedla a uvěznila mě ve svém objetí. Až tehdy jsem si uvědomila, že mi po tvářích stékají slzy. Rychle jsem si je utřela a snažila se zadržet ty, které se hromadily v mých očích. Naštěstí úspěšně.
''To bude dobré, uvidíš,'' utěšovala mě. Kývla jsem. Když Chloe zjistila, že po mých lících už nestéká žádná slzy, pustila mě z jejího objetí a sedla si vedle mě.
''Promluvím s ním,'' řekla.
''Ne, nemusíš,'' nesouhlasila jsem.
''To nebyla otázka. Oznámila jsem ti, že s ním promluvím.'' Povzdechla jsem si a vděčně se na ni usmála. Chloe se usmála zpět, ale tohle nebyl obyčejný úsměv. Nechápavě jsem se na ni dívala a ona se na mě usmívala jako na idiota.
''Co?'' zeptala jsem se jí.
''Emily,'' vyslovila mé jméno, ''přiznej se. Máš ho ráda!'' poslední větu zaječela.
''Mám ho ráda jako kamaráda.''
''Nevěřím ti. Jiskřičky v tvých očích, když o něm mluvíme, jsou nepřehlédnutelné. Máš ho víc než ráda.''
''To není pravda,'' pitomě jsem se usmála.
''Em … ty ho miluješ!'' zaječela.

Forever & Always - 25. díl

23. listopadu 2013 v 19:56 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Em! Em!'' Cítila jsem, jak se probírám. Louis vystrašeně opakoval mé jméno a třepal se mou. Otevřela jsem oči a zjistila, že ležím v jeho náručí. Na jeho výrazu bylo vidět, že si oddechl. Nevěděla jsem, co se stalo. Poslední co si pamatuju, bylo, že sem Louis přišel, aby napravil, co se stalo dnes ráno. Taky vím, že mě strašně bolela hlava.
''Co se stalo?'' Můj hlas vyl chraplavý. Dostala jsem se z jeho náručí, ve kterém jsem se cítila až překvapivě dobře, ale to jsem si nechtěla připustit.
''Ty jsi … omdlela,'' řekl roztřeseným hlasem, ''najednou jsi spadla na zem a já … nevěděl jsem, co dělat. Chtěl jsem zavolat tvé rodiče, ale pak ses probrala.'' Ulevilo se mi. Probrala jsem se akorát v čas. O tomhle se rodiče nikdy nesmí dozvědět.
''Na nic si nepamatuju,'' řekla jsem.
''Vezmu tě do nemocnice a řeknu to tvým rodičům,'' oznámil a vstal.
''V žádném případě,'' nesouhlasila jsem.
''Musí o tom vědět.''
''Nemusí,'' řekla jsem, ''už můžeš odejít,'' ukázala jsem na dveře. Uvědomovala jsem si, že jsem na něj až moc hnusná.
''Jo a ty pak znovu omdlíš,'' odmlčel se, ''v žádném případě. Buď s tebou budu já, nebo to řeknu tvým rodičům.''
''To je vydírání.'' Louis pokrčil rameny. Hlasitě jsem si povzdechla.
''Tak pojď nahoru,'' řekla jsem mu. Na jeho tváři se objevil úsměv a jeho oči zářily štěstím.
Vešla jsem do pokoje a pustila Louise dovnitř. Zavřela jsem dveře. Když jsem se k němu otočila, prohlížel si to tady, jakoby tu nikdy nebyl. Nebo hledal, co se tady za tu dobu změnilo.
Sedla jsem si na postel a Lou si sedl vedle mě.
''Vím, že to omdlení se ti nestalo jen tak. Co s tebou je?!'' zeptal se. Nechci mu pořád lhát, ale musím.
''Celý den jsem nepila a nejedla.'' Tohle byla sice pravda, ale myslím si, že za to může ta bolest hlavy.
''Nevěřím ti,'' řekl upřímně. Taky bych si nevěřila. Nic jsem k tomu neřekla.
''Stále pře mnou něco tajíš a už mě to vážně začíná štvát. Jsme přeci přátelé.''
''Nejsme,'' řekla jsem a on na mě vykulil oči, ''už jsi zapomněl na to, co jsi mi ráno řekl?'' zeptala jsem se.
''Už jsem se ti omluvil a řekl ti, že jsem to tak nemyslel. Co ještě chceš?!'' Začínal být naštvaný.
''Vážně chceš vědět, co chci?'' zeptala jsem se ho a on přikývl. ''Chtěla bych vrátit čas. Chtěla bych přesně to, co ty. Chtěla bych, abychom se nikdy nepotkali.''
''Tohle bych nikdy nechtěl. Řekl jsem to a až pak myslel.'' Pokrčila jsem rameny.
''Ale řekl jsi to. Bylo to to, co jsi chtěl říct.''
''Emily, prostě na to zapomeň!'' nařídil mi.
''Ale t-''
''Zapomeň na to!'' nenechal mě domluvit.
''Fajn,'' přecenila jsem mezi zuby.
''A teď se vracíme k tématu, co ti je. Už jsme přeci přátelé. Takže, co je s tebou?'' Nemůžu mu to říct.
''Nic,'' lhala jsem.
''Emily!'' řekl otráveně.
''Co?''
''Nedělej, že nevíš. Pořád mi lžeš!'' Přemýšlela jsem nad tím, jestli mu mám říct pravdu.
''Nelžu ti,'' znovu jsem lhala. Lhaní je pro mě nejlepší volba. Všichni přece mají právo lhát.
''Lžeš! Vím, že Chloe zná pravdu. A vím, že je hrozná lhářka. A taky vím, že by pro ni nebylo příjemné, kdyby mi pravdu musela říct ona.''
''Proč mě stále vydíráš?!''
''Já tě nevydírám,'' řekl nevinně. Nemůžu to všechno nechat na Chloe. Nezvládla to utajit před Harrym, nezvládla by to ani před Louisem. Nakonec by mu to všechno řekla a já nechci, aby se to Lou dozvěděl od někoho jiného. Buď ode mě, nebo od nikoho. V téhle situaci neexistuje jiné řešení než vyjít s pravdou ven.
''Dobře řeknu ti to,'' povzdechla jsem si. Usmál se a dal mi pokyn, abych pokračovala.

Forever & Always - 24. díl

18. listopadu 2013 v 20:14 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Já jsem se o jeho kamarádství neprosila. Chápu, že to pro něj musí být těžké. Přece jenom milovat někoho a být s ním dobrý kamarád není moc příjemné. Ale nemusel všechno svádět na mě. Já přece nemůžu za to, že jsme se potkali. Nemůžu za to, že se do mě zamiloval a nemůžu za to, že se mnou chtěl trávit tolik času. Já nejsem ta, která vymyslela tu trapnou týdenní dohodu o rozesmátí, která všechno změnila.
Když jsem vešla dovnitř domu, bouchla jsem dveřmi. Kdybychom měli obraz na stěně, nejspíš by kvůli té ráně spadl. Byla jsem naštvaná. Na všechny okolo, na Louise a hlavně na mě, protože možná je to vážně všechno má chyba. Kdyby nebylo mě, žil by si ten jeho dokonalý život.
''Proč těmi dveřmi tak mlátíš?!'' Vyletěla z kuchyně matka. Neměla jsem náladu odpovědět, tak jsem jen mávla rukou a šla po schodech nahoru. Něco na mě zakřičela, ale to už jsem práskla dveřmi od mého pokoje, takže jsem neslyšela.
Svalila jsem se na postel a v mé hlavě bylo jediné ... Louis. A já jsem v jeho hlavě byla asi taky, protože mi neustále vyzváněl mobil s jeho jménem na displeji. Ani jednou jsem mu to nezvedla. Nechtěla jsem poslouchat, jak ho to všechno mrzí a že to nechtěl říct. Kdyby to nechtěl říct, tak by to neřekl. Co jednou člověk vypustí z úst, už zpátky nevezme, leda že by měl stroj času, což Louis určitě nemá.
Když už mi asi po stopadesáté zazvonil mobil, naštvaně jsem zavrčela a vypnula ho. Stejně bych mu to nikdy nezvednula. Jsem tvrdohlavá.
Přehodila jsem si přes hlavu polštář. Zase začala ta příšerná bolest hlavy. Možná je to z toho že jsem celý den nepila a nejedla nebo z toho stresu.
Dala jsem si prášky proti bolesti, které stejně nezabírají a vrátila se do té polohy, v které jsem do teď ležela. Polštář přes hlavu, pokrčené nohy a ruce, které co nejvíc tlačily na polštář. Možná proto, aby trochu ztlumily tu bolest.
Zvuk zvonku se rozezněl po domě. Zavrčela jsem a přitlačila na polštář ještě víc. Čím víc zvuku tím víc bolesti.
Slyšela jsem hlasy a pak na mě matka zakřičela, ať jdu dolů, že tam mám návštěvu. Povzdechla jsem si, a co nejpomaleji vstala. Jak zvuk, tak i pohyb přidává na intenzitě bolesti.
Šla jsem dolů po schodech a snažila se co nejvíc usmívat, aby můj pohled nevypadal tak útrpně jako předtím. Když jsem ale viděla, kdo stojí v předsíni a čeká na mě, úsměv z tváře mi hned zmiznul a můj pohled jakoby říkal 'co tady sakra děláš?!'
''Ahoj,'' zamumlal Louis. Nepozdravila jsem zpět. Přece jsme se už dnes viděli.
''Co tady chceš?'' zeptala jsem se otráveně.
''Nebrala jsi mi telefon tak-''
''Asi jsem na to měla důvod,'' nenechala jsem ho domluvit, ''přece jsme se nikdy nepotkali, ne?!''
''Emily,'' povzdechl si.
''Louisi,'' řekla jsem s povzdechem stejně jako on. Ukázala jsem na dveře a řekla, ''už můžeš odejít.''
''Em, přišel jsem to vyřešit.''
''Nemáme spolu co řešit. Všechno jsi vyřešil tím, co jsi řekl ... dokud jsi nepřišla bylo všechno v největším pořádku,'' poslední větu jsem řekla stejně jako to řekl on.
''Víš, že jsem to tak nemyslel.''
''Kdybys to tak nemyslel, neřekl bys to.''
''Nechtěl jsem to říct, prostě to ze mě vyletělo,'' řekl.
''Myslela jsem, že jsme přátelé. Asi jsem se spletla.''
''Jsme přátelé. Každý někdy řekne to, co nechce. Nemůžeš na to prostě zapomenout?'' zeptal se. Začínala jsem být vyčerpaná z neustálého stání na jednom místě, příšerné bolesti hlavy a možné dehydratace.
''Uh … nevím,'' nevěděla jsem, co říkám a na co odpovídám. Přestala jsem vnímat okolí. Zatmělo se mi před očima.
Vím, že je to dnes trochu kratší, ale chtěla jsem to takhle ukončit :D.

Forever & Always - 23. díl

17. listopadu 2013 v 20:18 | *Louigi |  Forever & Always
Louis
Věděl jsem, že je s ní něco špatně. Moc dobře jsem to věděl. Jenomže ona mi neřekne co. Možná je to tím, že mi nevěří. Ale známe se přece víc jak dva měsíce a za tu dobu by si ke mně mohla vybudovat nějakou důvěru. Moc dobře ví, co k ní cítím. Nikdy bych jí nedokázal ublížit, za to ona mě ubližuje jenom její přítomností. Každý její úsměv, pohled, ona, mě trhá na kusy. Nikdy nebude moje. Nikdy ji nebudu moct pohladit, políbit a nikdy od ní neuslyším větu 'miluju tě.'
Jsem jenom zamilovaná troska.
Dnes má přijít. Jako každý den. Čekám na ni. Jedna má část se nemůže dočkat, až ji uvidí, ale ta druhá by se nejradši zamknula v pokoji a nevycházela jen proto, aby se na ni nemusela podívat. Každý jeden pohled na ni mě bolí.
''Lou, Emily je tady!'' Zakřičel na mě Harry z předsíně. Povzdechl jsem si a vyšel z pokoje. Po cestě dolů shodami jsem nasadil falešný úsměv à la všechno je v pohodě, stále jsme kamarádi.
Em se na mě usmála a pozdravila mě. Místo pozdravu jsem se na ni usmál ještě víc. Rozevřela ruce. Chtěla, abych ji na přivítanou objal. Kdybych na sobě neměl její pohled, asi bych si hlasitě povzdechl. Přišel jsem k ní a uvěznil ji ve svém objetí. Moc dlouho jsem to neprotahoval, hned jak se naskytla příležitost, odtáhl jsem se od ní. Neměl jsem rád ten pocit bolesti ve mně, když jsem ji objímal.
''Co budeme dnes dělat? Máš nějaký plán?'' zeptala se mě. Nesouhlasně jsem zakroutil hlavou. Dnes jsem neměl náladu ani na mluvení.
''Takže myslím, že si sedneme do obyváku za zbytkem kluků,'' řekla. Zamumlal jsem tiché 'fajn' a následoval ji do obyváku. Kluci už se s ní asi přivítali, protože jsem neslyšel křičet slovo 'ahoj.' Sedl jsem si co nejdál od ní. Ona seděla napravo vedle Nialla a na levém místě bylo volno. Já jsem si sedl na opačný konec obyváku do křesla. Nejspíš jí to připadalo divné, protože se na mě nechápavě dívala. Odvrátil jsem od ní pohled a zahleděl se do země. Nevnímal jsem, o čem se baví. Bylo mi to jedno.
Připadal jsem si jako holka, která se nemůže přenést přes kluka, kterého miluje. Právě teď jsem se možná i jako holka choval. Jenomže je těžké být veselý, věčně usměvavý Louis, když uvnitř trpím. I ten nejprofesionálnější úsměv to nezakryje.
''Lou,'' slyšel jsem, jak někdo vyslovil mé jméno, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Dál jsem hleděl na zem.
''Lou!'' Při opakovaném vyslovení svého jména, jsem konečně zvedl hlavu.
''Co je s tebou?'' zeptal se mě Harry.
''Nic,'' zamumlal jsem. Nechtěl jsem odpovídat na otázky typu 'proč se chovám, jak se chovám.'
''Vážně?'' zvedl obočí.
''Jo … jen mě trochu bolí hlava,'' zalhal jsem, pak jsem se znovu zadíval na zem a nevnímal jeho další otázky. Jen na chvíli jsem zvedl hlavu nahoru a můj pohled hned zachytil oči Emily, které na mě zíraly. Jenom při pohledu do těch modrých očí jsem cítil něco divného uvnitř mě.
Em kývla hlavou ke dveřím. Věděl jsem, co to znamená. Chtěla si se mnou promluvit ... o samotě. Nechtěně jsem povzdechl a přikývl. Oba jsme se zvedli v ten samý čas a vyšli ven z obyváku.
Stáli jsme v předsíni a já čekal, co řekne.
''Co je s tebou?'' zopakovala dřívější otázku Harryho.
''Už jsem řekl, že nic … bolí mě hlava. To je všechno.'' Byl jsem unavený z těch nekonečných otázek a lhaní.
''Lžeš!'' zkřížila ruce na prsou, ''chci pravdu!''
''Pravda je, že mi nic není,'' zvýšil jsem hlas. Připadal jsem si jako bomba, která za chvíli vybuchne.
''Nelži mi,'' řekla naštvaně, ''nepustím tě, dokud mi neřekneš pravdu.''
''Fajn,'' pokrčil jsem rameny, ''když to chceš slyšet.'' Byl jsem připravený říct jí pravdu.
''Všechno je to kvůli tobě,'' začal jsem a ona na mě vykulila oči, ''ty můžeš za to, jak se teď chovám. Je jenom tvá vina, že se cítím jako odkopnutý odpad. Jsem do tebe zamilovaný a ty to moc dobře víš. Prostě jsi mě odkopla. Je ti jedno, že se právě teď cítím jako největší troska. Musím se k tobě chovat jako ke kamarádce, i když s tebou nechci být jen kamarád ...,'' odmlčel jsem se, ''dokud jsi nepřišla bylo všechno v největším pořádku. Byl jsem šťastný. Pak jsi přišla do mého života a já jsem zlomený, deprimovaný a už nemám tu chuť do života, jakou jsem měl.''
Mlčela. Neměl jsem to všechno svést na ni. Všechno to byla má chyba, jen jsem to ze sebe dostal tak jak jsem to právě cítil. Věděl jsem, že jsem měl první myslet než to vypustit z úst. Litoval jsem toho hned, jak jsem to dořekl. Kdybych uměl vrátit čas, všechno bych řekl jinak. Nehodil bych vinu na ni.
''Možná by bylo vážně nejlepší, kdybychom se nikdy nepotkali,'' řekla po chvíli.
''Ne … to není pravda … nechtěl jsem to říct.''
''Ale řekl jsi to. Už se nikdy nemusíme potkat a ty můžeš být zase ten veselý Louis.''
''Nemyslel jsem to tak,'' řekl jsem a chytl ji za ruku. Ona se mi ale vytrhla.
''Z mé strany bylo pěkné tě poznat, z tvé asi ne,'' řekla, ''měj hezký život,'' dodala a otočila se.
''Emily … neodcházej. Víš, že jsem to tak nemyslel, promiň.'' Na omluvy bylo pozdě. Em vyšla ze dveří.
''Emily!'' zakřičel jsem za ní. Bez pohledu na mě za sebou zavřela dveře a odešla. Byla pryč. Všechno jsem to totálně posr*l.

Forever & Always - 22. díl

10. listopadu 2013 v 20:10 | *Louigi |  Forever & Always
O dva měsíce později
Emily
Můj život je každým dnem horší a horší. Už ani nežiju, jen přežívám. Louisovi úspěšně tajím, že mám nádor. Za to Harry už o tom ví, ale to jen díky Chloe. Rodiče se ke mně poslední dobou chovají divně a s Alexem stále nemluvím. Přežívám v depresi a s bolestí hlavy. Čekala jsem, že můj život nebude tak hrozný, ale je ještě horší.
Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Dost jsem zhubla. Oblečení, které mi obvykle perfektně sedělo, na mě vlálo jako na kostře. Nemohla jsem se na sebe dál dívat.
Vyšla jsem z domu a stoupla si na okraj chodníku. Čekala jsem na Chloe, která mě měla vyzvednout. Společně jedeme ke klukům. Jsem u nich skoro každý druhý den. Dokážou mě perfektně odreagovat a to je to, co teď potřebuju nejvíc.
Nasedla jsem do auta a přivítala se s Chloe, která měla jako každý den skvělou náladu.
''Jak se dnes máš?'' zeptala se mě.
''Fajn,'' zamumlala jsem. Neměla jsem náladu jí říct o mé depresivní náladě a o tom, že kdybych právě teď byla na nádraží a kolem jel vlak, tak bych asi skočila.
Chloe už mě dobře znala, a i když věděla, že 'fajn' mi není, dál se nevyptávala. Jeli jsme v tichu, které bylo stejně nechutné, jako když se potopíte a nemůžete se nadechnout. Topila jsem se v tichu.
Auto zaparkovalo u domu kluků. Společně s Chloe jsme vystoupily a šly ke dveřím, ani jsme nemusely zvonit a dveře se otevřely. Otevřel Harry, který ani nepozdravil a už se lepil na Chloeiny rty.
''Ahoj Harry,'' zamumlala jsem možná i sama pro sebe, protože Harry byl zaneprázdněný. Radši jsem rychle zmizela z jejich dosahu. Dívat se na to nedělalo dobře mému žaludku.
''Ahoj,'' řekla jsem, když jsem vešla do obýváku. Čekala jsem, že tam bude sedět zbytek kluků, ale byl tam jen Louis.
''Ahoj,'' stoupl si a na pozdrav mě objal. Do nosu se mi dostala jeho vůně a musím uznat, že voněl sakra dobře. Po téhle myšlence jsem ho od sebe radši odstrčila.
''Kde jsou všichni?'' Sedla jsem si vedle něj na gauč.
''Zayn je u Perrie, Liam a Niall byli pozvaní do rádia a Harry ...''
''Harry se snaží najít kaz v Chloeiných ústech,'' dopověděla jsem to za něj. Louis se zasmál.
''Myslím, že zubař nebude jediné, na co si bude dnes hrát,'' řekl se smíchem v hlase.
''A já zase myslím, že vyzvracím svůj dnešní oběd,'' udělala jsem dávící zvuk. Jako bych dnes něco obědvala.
''Takže co budeme dělat?'' změnil téma. Pokrčila jsem rameny na znamení, že nevím.
''Jdeme ven!'' zavelel a vstal. Vyšel ze mě zvuk něco mezi zakňučením, zavrčením a povzdechnutím. Nechtělo se mi vstávat. Louis obrátil oči v sloup a podal mi ruku. Chytla jsem ji a on mě zvedl nahoru. Nechtělo se mi nikam chodit, měla jsem náladu jen na sedění.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Došli jsme na dětské pískoviště a Louis jako malé dítě utíkal k houpačkám. Sedl si a hned se začal houpat. Musela jsem se na něm zasmát. Pomalu jsem došla k houpačce, která byla hned vedle ní a sedla si. Neměla jsem v sobě moc energie, tak jsem jenom seděla a nohama kreslila nesmyslné obrázky do písku.
Louis se dohoupal a už taky jenom seděl.
''Nechtěl jsem to říkat, ale poslední dobou jsi nějaká divná,'' přerušil ticho, ''děje se něco?''
''Ne,'' lhala jsem. Lhaní je nejlepší volba, když nechcete vysvětlovat nepodstatné věci.
''Já jenom, že se chováš jinak, hodně jsi zhubla a jsi snad ještě uzavřenější do sebe než předtím. Vážně je všechno v pořádku?''
''Jo, všechno je fajn,'' znovu jsem lhala. Pravda byla, že je všechno úplně na nic. Život se mi hroutí jako domeček z karet.
''Jestli je něco špatně můžeš mi to říct.''
''Všechno je tak jak má být,'' řekla jsem. Každý je někdy dole a někdy nahoře. Momentálně jsem někde úplně pod zemí. Ale třeba se to zlepší a já se vyšvihnu nahoru, tak jako na téhle houpačce. Odrazila jsem se nohama od písku a začala se houpat.

TAG: Liebster Blog Award

7. listopadu 2013 v 17:41 | *Louigi |  Moje kecy
#1 Nejdřív odpovíte na otázky, které napsal člověk, který vás otagoval.
#2 Vymyslete 1o nových otázek.
#3 Otagujte dalších pět lidí.

Otázky od: Crazy

#1 Proč se jmenuješ, tak jak se jmenuješ?
Protože moji rodiče nemají vkus na jména? :D Nevím, asi chtěli, abych trpěla, protože moje jméno je pro mě utrpení. A ještě k tomu, když mi nějaký učitel/jakýkoliv člověk řekne křestním, úplně mi to trhá ušní bubínky (nedělám si srandu). Tímhle můžu jenom poděkovat mým rodičům, kteří mi dali to nejhorší jméno EVER!
#2 Nejoblíbenější pohádka?
No rozhodně to není Popelka :D. Nenávidím Popelku. Kdysi hodně hodně dávno jsem měla ráda Šmankote babičko čaruj :D. Ale teď nemám oblíbenou pohádku nebo možná mám, ale nevím o ní.
#3 Jak dělají lišky?
To se nikdy nedozvíme.
PS. Musela jsem si pustit tu písničku :D.
#4 Kolik vlasů ti vypadne za den?
Hodně. Pelichám víc jak moje kočka :D. Mám dlouhé a husté vlasy, takže rozdíl po vypadnutí několika vlasů ještě nejde poznat :D.
#5 Čím si chtěla být, když si byla malá?
První asi princezna, a pak prodavačka :DDD. To mě naštěstí přešlo. Nikdy bych nemohla být prodavačka.
#6 Auto nebo motorka?
Já jsem takový blbec, že bych s té motorky spadla :DDD, takže auto.
#7 Máš/chceš tetování?
Chtěla bych, ale jenom nějaké malé (nebo víc malých).
#8 Oblíbený citát?
Věř, běž a dokážeš.
Nikdy neříkej nikdy.
#9 První písnička od 1D, kterou si slyšela?
What makes you beautiful. Jetšě si pamatuju i na druhou ... to byla Another World.
#10 Radši žít bez hudby nebo bez ruky?
Těžký výběr :D. Bez levé ruky bych ještě přežila, ale bez pravé bych byla úplně v prdeli :D. S pravou dělám všechno, levou mám jenom tak, aby si ta pravá nepřipadala sama :D. Bez hudby si život nedovedu představit (poslouchám nonstop), ale bez ruky taky ne. Nemůžu si vybrat.

#1 Co je tvůj největší zlozvyk?
#2 Nejlepší film?
#3 Na který okamžik nikdy nezapomeneš?
#4 Jaké je tvé nejoblíbenější roční období? A proč?
#5 Co bys dělala, kdybys zjistila, že máš poslední týden života?
#6 Oblíbené číslo?
#7 Jaký je tvůj největší sen?
#8 Sladké nebo slané?
#9 Bez jakých tří věcí bys nevydržela na opuštěném ostrově?
# 10 Zmrzlina nebo čokoláda?

Protože vůbec netuším, kdo tu má a kdo nemá blog, tak si představte, že jsem vás označila a udělejte to :D.
Crazy ( u tebe jediné znám blog :D, užij si to ;) :D).

Forever & Always - 21. díl

3. listopadu 2013 v 20:16 | *Louigi |  Forever & Always
Chloe
Co teď? Říct pravdu nebo lhát? Rozumný člověk, který neumí lhát, by si vybral první možnost. Jenomže já nejsem rozumný člověk. V místnosti bylo ticho. Louis netrpělivě čekal na odpověď a Harry nevypadal na to, že se chystá něco říct. Všechno bylo zase na mě.
''Uhm ... Hm ... Emily tě má ráda,'' řekla jsem rychle. Po tomhle mně Em určitě zabije. Hned po tomhle rozhovoru si půjdu vybrat rakev.
Louis zvedl obočí, ''má mě ráda jako kamaráda, to mi řekla.'' Možná bych s tou rakví mohla počkat.
''Teď s pravdou ven!'' poručil po chvíli. Oprava: ta rakev bude víc než nutná. Proč mi nikdo nevěří? Harry se zhluboka nadechl a začal, ''no víš, Lou, ona ... ona má-''
Naštěstí jsem ho přerušila a on to nestačil doříct, ''ona tě miluje!'' Po tom, co jsem to řekla, jsem měla chuť otevřít okno a skočit. Louis na mě vyvalil oči.
''Neřekla mi to, ale myslím, že tě miluje,'' dodala jsem.
''Sama mi řekla, že ke mně nic necítí,'' řekl Louis. Byla jsem ráda za to, že Harry už nic neřekl. A byla jsem ještě radši za to, že Louis po téhle větě odešel. Vím, že mi nevěřil. Kdo by mi věřil? Harry zavřel dveře a málem mě zabil jeho pohledem.
''Proč jsi mu to neřekla?'' V jeho hlase bylo cítit naštvání. Měl co dělat, aby nezakřičel, ale ovládl se.
''Protože nemůžu! Emily se rozhodla, že to nikomu neřekne. Je to má nejlepší kamarádka. Respektuju její rozhodnutí.'' Litovala jsem toho, že jsem to Harrymu řekla, ale já mu nemůžu lhát. Harry nic neřekl, jen zakroutil hlavou.
''Harry, slib mi, že mu to neřekneš. Že to nikomu neřekneš,'' podívala jsem se na něj štěněcím pohledem. Když dlouho nic neříkal, poprosila jsem ho, ''prosííím, slib mi to.''
''Fajn,'' povzdechl, ''slibuju.'' Usmála jsem se na něj a objala ho.
Emily
Přesně tak jak řekl ten pozitivní doktor, do dvou dnů mě pustili domů. Byla jsem za to ráda. Začínala jsem mít deprese. Nenávidím nemocnice a doktory a hlavně mého ošetřujícího lékaře. Byl ze všeho tak nadšený, že mě z něj každý den bolela hlava. Pořád se usmíval a ukazoval jeho bílé zuby, které zářily tak, že jsem při jeho příchodu musela zavřít oči. Dal mi prášky, které měly tlumit tu neskutečnou bolest hlavy, která mě mimochodem bolela každý den, ale spíš ji ještě zhoršily. Doktoři a jejich ''zázračné'' léky, co víc můžu říct?
Vešla jsem do mého pokoje a konečně měla soukromí. V nemocnici mě každou minutu kontrolovali sestry nebo doktoři a já jsem se nemohla ani otočit bez jejich pomoci.
Zkontrolovala jsem mobil. Hned jak jsem spatřila číslo nepřijatých hovorů, mé oči málem vypadly z důlků.
''Ježiši Kriste,'' zašeptala jsem. Bylo jich přes třicet a všechny byly od Louise. Měla jsem tam i pár zpráv. Na každé bylo to samé: ozvi se nebo začínám se bát, co s tebou je.
Vytočila jsem jeho číslo a čekala, až to zvedne. Netrvalo to dlouho a slyšela jsem jeho udýchaný hlas. Asi neměl mobil u sebe a musel utíkat, aby ho stihnul zvednout.
''Ahoj Emily,'' řekl, já jsem nestihla ani říct ahoj, Louis se hned ptal, ''jak bylo u babičky?'' Co? Obě mé babičky zemřeli, ještě než jsem se narodila. Tohle nemohl vymyslet nikdo jiný než Chloe. Mohla jsem jí být jen vděčná za to, že neřekla pravdu. Moc dobře vím jak je pro ni lhaní těžké.
''Úžasně. Neviděla jsem ji hodně dlouho,'' lhala jsem. Na rozdíl od Chloe jsem v tom dost dobrá.
''To je dobře. Bál jsem se o tebe. Nebrala jsi mi telefon.''
''Promiň, zapomněla jsem ho doma.''
''Chloe mi řekla, že tam není signál,'' řekl.
''Babička není na moderní vybavení.'' V telefonu nastalo ticho. Věděla jsem, že tam Louis je, slyšela jsem jeho dýchání. Po chvíli konečně promluvil, ''co kdybys dnes přišla k nám. Kluci tě už hodně dlouho neviděli. Chybíš jim … a mě taky.'' Nevím proč, ale ty poslední tři slova mi vyčarovaly úsměv na tváři.
''Jasně … obleču se a jsem u vás,'' souhlasila jsem. Zavěsila jsem a šla jsem do sprchy. Dva dny jsem na sobě necítila vodu. Sice jsem se tam mohla okoupat, ale pod dohledem sestřiček a to by pro mě nebylo příjemné.
Dýchala jsem horkou páru, která se vznášela vzhůru. Po těle mi tekla horká voda. Tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Chtěla jsem tam ještě zůstat, ale musela jsem vylézt. Začalo mě příšerně píchat v hlavě. I přes tu příšernou bolest hlavy, která se znovu objevila, jsem se rychle oblekla a vzala si rovnou dva prášky z krabičky, která ležela na nočním stole. Nepomáhaly. Už to bylo víc jak deset minut a hlava mě bolela čím dál víc. Všechno se kolem mě točilo a já viděla rozmazaně. Tohle bylo poslední, co mi chybělo. Proč zrovna teď? Nechci zrušit setkání s Louisem a klukama, ale budu muset. V takovém stavu nikam nemůžu. Nahmatala jsem mobil a přimhouřila oči. Na dotykové obrazovce jsem zmáčkla ikonku dopisu a pak jsem zvolila napsat novou zprávu.
Je mi to strašně líto, ale dnes nemůžu. Něco mi do toho přišlo.
Odeslala jsem ji. Byla jsem si jistá, že jsem tam určitě napsala hodně chyb. Několikrát jsem si to zkontrolovala, ale stejně vidím stále rozmazaně, takže to určitě nebude správně. Po několika minutách mi mobil zavibroval v ruce.
To je v pohodě. Uvidíme se někdy jindy.
Stálo v smsce od Louise. Jestli jsem ji správně přečetla. S vědomým, že mi dnes Louis už nenapíše, jsem telefon hodila neznámo kam. Bylo mi jedno, jestli spadl na zem a rozbil se mu display nebo jestli ho už ráno nenajdu. Jediné na, co jsem se zaměřila, byla ta bolest. Stále se zvětšovala. Prášky nepůsobily.
Lehla jsem si a zamotala se do malého klubíčka. S každým pohybem mě v hlavě nepříjemně bodlo. Proto jsem se snažila ležet a ani nemrkat. Nevím, jestli budu schopná tuhle bolest zvládat.





















Oni jsou tak strašně dokonalý! Udělala jsem jim někdy něco špatného, že mě každým jedným klipem zabíjejí?! Úžasný klip ... oni jsou úžasní. Ale všechno tohle nadšení zmizí, když pomyslím na to, že je uvidím tak maximálně ve videích a na fotkách. Nikdy nebudu mezi těmi fanoušky, kteří čekají v obrovské hale na začátek koncertu.

Forever & Always - 20. díl

2. listopadu 2013 v 20:37 | *Louigi |  Forever & Always
Chloe
''Chloe?!'' vykřikla. Rozesmála jsem se.
''Jasně ... jasně, že jsem nic neřekla,'' řekla jsem a stále se smála, ''kdybys viděla svůj výraz.''
''Chloe, tohle není vtipné!'' okřikla mě a bouchla mě do ramene. Podívala jsem se na ni omluvným pohledem.
''Slib mi, že to Louisovi nikdy neřekneš,'' zdůraznila slovo nikdy.
''Slibuju,'' řekla jsem.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
''Ahoj kluci,'' řekla jsem, když jsem vešla do obyváku. Všichni až na Louise mě pozdravili. Políbila jsem Harryho a vmáčkla se vedle něj na gauč. Louis byl zahleděný do mobilu a nevnímal okolí.
''Kde jsi vlastně byla?'' zeptal se mě Harry.
''Uh … hm …'' měla jsem si vymyslet výmluvu. No víš, byla jsem v nemocnici, Emily včera v noci zkolabovala. Měla obrovské bolesti hlavy. Ona má vlastně nádor na mozku, tohle jim říct nemůžu. Harry na mě hleděl a čekal na mou odpověď, zatímco já jsem nemohla vymyslet žádnou rozumnou výmluvu, které by mohl uvěřit.
''Uhm … Byla jsem nakupovat!'' řekla jsem s až moc velkým nadšením. Harry už chtěl něco říct, ale já jsem ho naštěstí přerušila, ''co je s Louisem?''
''Emily mu nebere telefon. Už od rána se jí snaží dovolat. Je do ní zamilovaný,'' poslední větu zašeptal, ale bylo to k ničemu, Louis se na něj podíval a propíchl ho pohledem. Asi mi to neměl říkat.
''Lou, neboj se o ni. Je v pořádku,'' snažila jsem se ho uklidnit.
''Jak jsi, můžeš být tak jistá?''
''Jsem její nejlepší kamarádka. Znám každý jeden pohyb, který udělá.''
''Vážně? Kde je teď?'' zvedl obočí. Od teď jsi vždy, vymyslím výmluvu předtím, než vkročím do místnosti. Proč jsem sem vůbec chodila?
''Ona … uhm … ona je…,'' koktala jsem a nevěděla co říct. Všechny oči byly upřené na mě a já jsem znervózněla. Louis zvedl obočí ještě výš, jestli to teda šlo.
''Je u babičky na chatě,'' vychrlila jsem ze sebe. Sakra, babička Emily zemřela ještě předtím, než se Em narodila. První mysli než něco řekneš Chloe. Jsem vážně hrozný lhář.
''Co tam dělá?'' vyzvídal Louis. Připadala jsem si jako u výslechu.
''Její babička ji pozvala. Pečou spolu koláčky a tak. Emily miluje koláčky.'' Chloe, už mlč. Jak mě něco takového mohlo napadnout? ''A není tam signál, takže ti Em nemůže zavolat,'' dodala jsem. Konečně smysluplná věta.
''A kdy se vrátí zpátky?'' Doufám, že tohle je jeho poslední otázka.
''Nevím … asi za dva dny,'' odpověděla jsem, Louis přikývl a dál mi nevěnoval pozornost. To jsem ale nemohla říct o Harrym. Zíral na mě a nevěřícně kroutil hlavou. Usmála jsem se na něj a on řekl, ''potřebuju si s tebou promluvit. Pojď se mnou do pokoje.'' Přikývla jsem.
Vešli jsme do jeho pokoje a já čekala, co řekne.
''Proč jsi mu lhala?''
Vykulila jsem na něj oči a snažila se hrát překvapenou, ''Cože? Já?!''
''Jo, ty. Proč jsi mu lhala?'' zopakoval otázku.
''Nelhala jsem mu,'' zalhala jsem, znovu. Dnešek se zapíše do dějin.
''Chloe,'' podíval se mi do očí, ''poznám, když lžeš.''
''Ale já jsem nelhala,'' sklopila jsem pohled. Radši jsem měla zůstat doma. V lhaní tročku zaostávám, trošku víc.
''Vážně?!'' zvedl obočí, ''je u babičky? Pečou spolu koláčky? Emily miluje koláčky?''
Povzdechla jsem si, ''no tak fajn. Lhala jsem.''
''A teď mi řekni pravdu.'' Kdybych mohla.
''Nemůžu,'' řekla jsem.
''Chloe, chodíme spolu už skoro rok. Nikdy jsme před sebou nic netajili.''
''Slíbila jsem jí, že to nikomu neřeknu a já svůj slib dodržím.''
''Takže mi budeš radši lhát?''
''Bože, Harry, ona je má nejlepší kamarádka!'' zaječela jsem.
''A já už pro tebe nic neznamenám?'' Neměla jsem daleko k tomu, abych se rozbrečela. Rychle jsem mrkala a nenechala uniknout ani jedinou slzu. Nenávidím hádky. ''Lhala jsi mému nejlepšímu kamarádovi. On si toho nevšiml, ale já ano. Potřebuju vědět pravdu,'' dodal. Nevěděla jsem, co dělat. Harryho miluju, ale Em je má nejlepší kamarádka.
''Ona je … je v nemocnici,'' vydechla jsem.
''Co se jí stalo?'' vykulil na mě oči.
''Včera zkolabovala. Má nádor na mozku ... Doufám, že jsi spokojený. Už se mnou nikdy nepromluví.'' Litovala jsem toho, že jsem mu to řekla. Jestli se to Em dozví, určitě mě zabije nebo se mnou už nikdy nepromluví a to je ještě horší než kdyby mě zabila.
''Co má?''
''Slyšel jsi mě správně,'' zamumlala jsem.
''Musíš to říct Louisovi!'' řekl a já jsem na něj vykulila oči, div mi nevypadly z důlků.
''Řekni, že si ze mě děláš srandu, prosím.''
''Ne nedělám,'' řekl, ''musí znát pravdu.''
''Ale já nemůžu! Slíbila jsem jí to! Emily mu to řekne, až bude připravená.'' Celá tahle konverzace směrovala jen jedním směrem ... k hádce.
''On ji miluje a zaslouží si znát pravdu.''
''Zaslouží si znát pravdu, ale měl by se ji dozvědět od Emily, ne od tebe nebo mě,'' řekla jsem.
''Louis je můj nejlepší kamarád a já nevím, nedokážu mu to tajit,'' podíval se do země.
''Co mi nedokážeš tajit?'' zeptal se hlas za námi a já jsem ztuhla, Harryho reakce byla stejná. Tohle bylo poslední, co mi chybělo. Otočila jsem se a podívala se do páru modrých očí, které na nás zíraly. Nebyl to nikdo jiný než Louis.
Chtěla jsem přidat už včera, ale neměla jsem ani minutu času.