BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Říjen 2013

Forever & Always - 19. díl

31. října 2013 v 20:18 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Probudilo mě neustávající pípání. Opakovalo se ve stálých intervalech. Myslela jsem, že mi praskne hlava. Bože, vypněte to někdo! Přimhouřila jsem oči, protože v místnosti bylo až moc světla. Všechno bylo bílé. Dívala jsem se pořád před sebe a snažila se vzpomenout, co se stalo a kde to vůbec jsem. Jestli je tohle nebe tak mě prosím vezměte pryč. Bílá barva a zářící světlo nedělají dobře mým očím.
''Už se probrala!'' Poznala jsem, že to byl matčin hlas, ''běž pro doktora!'' Když jsem slyšela slovo doktor, mé oči se naplno otevřely. Co dělám v nemocnici? Na pravém kraji postele stála matka.
''Co tady dělám?'' Chtěla jsem to říct hlasitě, ale selhal mi hlas, takže jsem spíš zašeptala.
''Včera jsi zkolabovala, zlato.'' Zkolabovala? Co se mi sakra stalo?
''Co se s-'' Nestihla jsem to doříct, protože do pokoje vletěl doktor s až příliš velkým úsměvem na tváři a můj otec.
''Dobré ráno!''
Neobtěžovala jsem se ho pozdravit a hned jsem se zeptala, ''co se mi stalo?''
''Emily, po vyšetření tvé hlavy jsme objevili nové nádory, které se stále zvětšují. Bolesti hlavy jsou u takových situací normální,'' řekl veselým hlasem, jakoby mu bylo úplně jedno, že vedle něj leží člověk, který umírá.
''Ale to nebyla obyčejná bolest hlavy. Bolelo to jako ... jako by mi z ní po kouskách vytahovaly mozek.''
''Tahle bolest je u tvého případu naprosto normální. Budeš jenom užívat prášky, které jsem ti předepsal, a bolest mrknutím oka zmizí.'' Jo to znám, na většině krabiček od léků je napsané 'bolest do deseti minut zmizí,' po užití léku to bolí další hodinu a bolest stále neustupuje.
''Kdy mě pustíte domů?'' zeptala jsem se. Potřebuju odtud co nejdříve vypadnout. Důvody: stále tady pípá ten přístroj, místnost je celá bílá a to mi nedělá dobře, můj ošetřující lékař je idiot a hlavní věc, nechci, aby se Louis dozvěděl o tom, že tu jsem.
''Pokud bude tvůj stav stabilní tak do dvou dní,'' oznámil, ''budu tě chodit kontrolovat, Emily. Zatím naschle.'' Super, ještě mě tenhle pozitivní blb, bude chodit kontrolovat. Doufám, že to bude každou hodinu (sarkasmus).
''Naschle,'' zamumlala jsem. Doktor odešel a v místnosti zase zavládla stará dobrá negativní atmosféra.
''Kde je Alex?'' zeptala jsem se rodičů, kteří byli dnes až moc zticha. Obvykle by mluvili, brečeli a kdo ví co ještě a teď tu jen stojí a hledí.
''Byl tu celou noc, ale ráno musel zpátky do Birminghamu. Řekl, že ti určitě zavolá.'' Jak milé. On si ještě myslí, že mu to zvednu. Někteří lidé jsou tak strašně naivní.
''Chloe říkala, že se tu dnes staví,'' řekla mi matka. Vykulila jsem na ni oči.
''Ona o tom ví?'' Matka přikývla.
''Proč jste jí to řekli?!'' Ani nestihli dopovědět. Jak se říká, my o vlku a vlk za dveřmi. Chloe vletěla do pokoje celá vyděšená a vystresovaná, ale stále jsem z ní mohla cítit pozitivní energii. Když nad tím tak přemýšlím mezi tím doktorem a jí není tak velký rozdíl. Oba jsou pozitivně naladění za jakékoliv situace.
''Ahoj,'' vyjekla a objala mě. Místo pozdravu jsem se na ni usmála.
''Necháme vás samotné,'' řekla matka a i s otcem opustili místnost.
''Co se ti stalo?'' Podívala se na mě lítostným pohledem. Lítost, to bylo poslední, co jsem teď potřebovala. Tohle je přesně proto, proč o tom, že mám nádor, vědí jenom ti nejbližší. Všichni ostatní by mě litovali a chovali se ke mně jinak než teď, a to je přesně to, co nechci.
''Bolest hlavy,'' pokrčila jsem rameny. Neměla jsem náladu na to vyprávět jí detaily. Chloe mě znovu objala.
''Utíkala jsem sem hned od Harryho. Byla jsem tak-''začala vyprávět její příběh, ale já jsem ji přerušila hned u začátku druhé věty. Kdybych ji nechala pokračovat, určitě by začala vykládat o tom, jak sem přijela na růžovém poníkovy a potkala stádo jednorožců.
''Doufám, že jsi mu nic neřekla! Doufám, že jsi nic neřekla Louisovi!'' Sklopila pohled do země a já se začínala bát.
''Chloe, že jsi nic neřekla?''
''No …''Podívala se mi do očí, ale pak zase sklopila pohled.

Forever & Always - 18. díl

28. října 2013 v 20:09 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Hleděla jsem na něj a nemohla ze sebe dostat jedno rozumné slovo. Neměla jsem mu dávat zbytečné naděje. Nechci mu ublížit, ale jinak to nejde. Viděla jsem smutek v jeho očích, asi pochopil, že to necítím stejně.
''Já …'' začala jsem, ale nic dalšího se z mých úst neozvalo.
''Chápu to,'' sklonil hlavu a zíral do země. Bylo mi ho líto. Měla jsem chuť si nafackovat. Nechtěla jsem mu tak ublížit.
''Můžeme být kamarádi,'' navrhla jsem. Měla jsem radši mlčet. Kamarádi už dávno jsme a on mi právě teď, řekl, že mě miluje!
''Je těžké být kamarád s někým, koho miluješ,'' řekl a pomalu odcházel k autu. Teď už nejsme ani přátelé. Sakra! Měla jsem strašnou chuť něco rozbít. Ale poblíž nebylo nic, do čeho bych mohla aspoň kopnout. Vešla jsem dovnitř a vší silou práskla dveřmi. A aby toho nebylo málo ještě jsem do nich kopla. Měla jsem pocit, že jsem si zlomila všech pět prstů. Pekelně to bolelo. Z kuchyně vyletěl otec, asi mu bylo divné, proč se z předsíně ozývají rány.
''Co tady děláš?'' Měl co dělat, aby nezakřičel.
''Nic,'' odsekla jsem a vyzula si boty, pak jsem do nich kopla. Skončily někde v rohu místnosti.
''Někdo tě přijel navštívit,'' oznámil mi, ''čeká v kuchyni.'' Doufala jsem, že to bude Chloe. Už pěkně dlouho jsem ji neviděla a myslela jsem, že by mě mohla přijít navštívit. Ale ta osoba, která seděla v kuchyni vedle mé matky, Chloe rozhodně nebyla. Byl to Alex. Poslední člověk, kterého jsem dnes potřebovala vidět.
''Co tady chceš?'' zeptala jsem se otráveně. Neměla jsem náladu na jeho omluvy a už vůbec ne na něj.
''Přijel jsem navštívit svou rodinu a hlavně tebe,'' odpověděl, ''chci to mezi námi urovnat. Jsem tvůj bratr, mám tě rád. Nechci, aby to mezi námi bylo takhle.''
''Na to jsi měl myslet předtím, než jsi odešel,'' odbyla jsem ho.
''Co ti pořád tak vadí?! Začal jsem žít vlastní život!''
''Co mi vadí?! Pamatuješ, jak jsi mi slíbil, že nikdy neodejdeš, že tu budeš vždycky se mnou?'' Nic neříkal, ''samozřejmě, že si to nepamatuješ. Když jsem se dozvěděla, že jsem nemocná, řekl jsi, že tu se mnou budeš do posledního dne, nikdy mě v tom nenecháš samotnou a nikdy mě neopustíš, ale ty jsi mě opustil. Už jsi, vzpomínáš?''
''Promiň,'' omluvil se mi a na tváři měl útrpný pohled.
''Strč si to své 'promiň' někam!'' řekla jsem a odešla z kuchyně. Může být dnešek ještě horší?
Zavřela jsem se v pokoji a vytáhla mobil z kapsy. Rychle jsem napsala Louisovi smsku.
Je mi to vážně líto. Mám tě ráda, ale jako kamaráda. Promiň.
Netrvalo to dlouho a odepsal. Bála jsem se to přečíst. Bála jsem se toho, co odepsal. Po dlouhém přesvědčování, jsem zprávu otevřela a přečetla si ji.
Chápu to. Ale je těžké se přes to dostat.
Co když mi nikdy neodpustí? Vždy pro něj budu jenom ta, která ho odkopla. Už to nikdy nebude lepší. Byl jeden z mála lidí, kterým na mně záleží a já jsem to celé dojebala. Skvělé Emily, jsi prostě neuvěřitelná.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
V noci jsem se probudila na neustávající bolest hlavy. Bylo to, jakoby mi do ní bodali tisíce nožů. Seděla jsem s hlavou v rukách a snažila se zastavit tu bolest. Měla jsem chuť vyskočit z okna. Bylo by to příjemnější než trpět v téhle ukrutné bolesti. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Jenomže bolet neustávala, ba naopak, bylo to ještě horší. Cítila jsem, jak mi z očí tečou slzy. Bylo to jako bych se dostala do transu. Přestala jsem vnímat, co dělám. Nevěděla jsem, jestli křičím nebo se snažím být co nejvíce s ticha. Nevěděla jsem, jestli sedím, ležím nebo stojím. Už jsem ani nevěděla, jestli brečím nebo ne.
''Jedeme do nemocnice! Rychle!'' Slyšela jsem něčí hlas, ale nevěděla jsem čí. Přestávala jsem vnímat, kde jsem. Zavřela jsem oči a vnímala jenom tu bolest.
Omlouvám se za to, že na to tady kašlu. Slibuju, že budu přidávat častěji, ale já prostě nemám čas dělat všechno. Hlavní je škola a já už si teď musím opravovat známky :D. Takhle to vypadá, když se na to někdo na začátku vyse*e a skoro v každém předmětu dostanu pětku (v nejmenovaném předmětu dokonce několik. Dělám si zbírku :D). A mám otázku. Kdy do prde*e vychází videoklip k Story Of My Life? Někdo říká, že v pondělí, někdo, že ve středu. Já se celý den nemůžu dočkat večera s tím, že to vyjde, samozřejmě, že to nevyšlo. Prosím, neříkejte mi, že to vychází až ve středu. To mě radši zabijte. Dva dny čekání nevydržím.

Forever & Always - 17. díl

15. října 2013 v 20:28 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Emily!'' křičela na mě matka z kuchyně. Obrátila jsem oči v sloup a zamumlala, ''bože, co zase chce?!'' Neochotně jsem sešla dolů po schodech a doplazila se do kuchyně.
''Co?'' zeptala jsem se otráveně.
''Alex s tebou chce mluvit,'' odpověděla a ukázala na telefon. Zakoulela jsem očima.
''Ale já nechci,'' odsekla jsem a vyšla z kuchyně.
Vešla jsem zpátky do pokoje a skočila na postel. Proč mi prostě nedá navždy pokoj?! Vymazal mě ze svého života a teď se mnou chce mluvit.
Začal mi zvonit mobil. Na displeji bylo Louisovo jméno. Proč mě dnes všichni otravují?! První Alex teď Louis. Bojím se toho, kdo bude další.
''Ano Louisi?''
''Platí dnes to rande?'' zeptal se.
''Když řeknu ne, tak to stejně budeš brát jako ano, že?''
''Jo.''
''Takže to platí,'' řekla jsem.
''Super! Vyzvednu tě za půl hodiny,'' oznámil mi. Kdybych měla něco v puse, asi by mi zaskočilo a já bych se začala dusit.
''Co?! Za půl hodiny?! A jinak jsi v pořádku? Za půl hodiny nestihnu ani sejít ze schodů.''
''Je mi úplně co stihneš za půl hodiny a co ne. Prostě za půl hodiny jsem tam a hotovo.''
''Už jsem ti řekla, že tě nemám ráda?''
''Nejmíň tisíckrát. Uvidíme se,'' zavěsil. Jak ze sebe mám udělat za třicet minut člověka? To je nemožná věc.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Dobře, dalo se to stihnout. Ještě mi zbývá pět minut. Nemusela jsem tak pospíchat.
''Kam jdeš?'' vybafla na mě matka. Lekla jsem se tak, že jsem skoro nadskočila.
''Musíš chodit jako duch?! Jdu s Louisem ven.''
''S Louisem?'' zvedla obočí.
''Jo s Louisem,'' pokrčila jsem rameny, ''nevím, kdy se vrátím.'' Chtěla mi něco říct, ale než stačila otevřít pusu, vyběhla jsem ven a zabouchla za sebou dveře. Louisovo auto už tam stálo a já jsem viděla, jak si nervózně poklepává prstem po volantu. Naskočila jsem dovnitř.
''Kde jsi tak dlouho, pro Krista?! Máš zpoždění nejméně hodinu!'' řekl nevrlým hlasem.
''Taky tě ráda vidím, Loui,'' řekla jsem, ''a jak hodinu zpoždění?! Jsem tu o dvě minuty dřív!''
''Asi ti jdou blbě hodinky,'' zamumlal a nastartoval, poté vyjel na silnici.
''Jenom aby tobě šly dobře!''
''Mě jdou!''
''Víš co?'' odmlčela jsem se, ''sklapni!''
''Ty sklapni! Ty jsi vyvolala hádku!'' Nespouštěl ze mě oči, i když právě řídil.
''Sklapněme oba! A věnuj se řízení, Tomlinsone!'' Viděla jsem, jak si ještě něco zamumlal, ale nerozuměla jsem co.
''Kam vůbec jdeme?'' přerušila jsem ticho.
''Oba jsme měli sklapnout, takže musím držet hubu ... a ty taky,'' ušklíbl se.
''Pane bože, Lou! Řekni mi to!''
''Fajn … jdeme pozorovat hvězdy.''
''Neříkal jsi, že mě vezmeš na večeři?''
''Dělej, jako že jsi to neslyšela,'' odpověděl.
''Ale já jsem kvůli tomu celý den nic nejedla,'' lhala jsem. Celý den jsem chodila po kuchyni a nacpávala se vším, co tam bylo.
''Proč ti vůbec nevěřím?''
''Dobře, dnes jsem toho snědla tolik, že bych do sebe už nic dalšího nenacpala.''
Louis zaparkoval u parku a oba jsme vystoupili z auta. Louis nahodil rychlí krok a já mu tak tak stačila. Skoro rok jsem neměla tělocvik, kondička mi zmizela neznámo kam.
''Můžeš jít pomaleji?'' zeptala jsem se zadýchaným hlasem.
''Ne,'' vyplázl na mě jazyk a šel snad ještě rychleji než předtím.
''Pro holku s nádore-'' zasekla jsem se. Doufám, že to neslyšel, doufám, že to neslyšel, opakovala jsem si v hlavě.
''Co jsi říkala?'' Sakra! Slyšel to. Určitě to slyšel. Ale nedořekla jsem to do konce, třeba mu to nedošlo.
''Nic,'' řekla jsem tím nejdůvěřivějším hlasem, jakým jsem mohla. On pokrčil rameny a šel dál. Strašně se mi ulevilo. Tohle už se nesmí nikdy opakovat. Nemůžu se prořeknout.
Vyšli jsme na nevysoký kopec a Louis si lehl do trávy. Lehla jsem si vedle něj a přímo před očima jsem měla nebe plné hvězd. Uchechtla jsem se.
''Co je?'' podíval se na mě.
''Nic, jen, že to je tak strašně romantické.''
''Já jsem romantik.''
''Ty určitě,'' znovu jsem se uchechtla, ''cítím se nesvá.''
''Nejsi jediná,'' souhlasil, ''radši jsme měli jít na večeři.''
''A pak, že jsi romantik. Zkazil jsi i tu romantiku, která tady byla.''
''Ty jsi ji zkazila větou, ´cítím se nesvá´,'' bránil se. Pokrčila jsem rameny. Všechno je vždy má chyba. I když tohle asi bude vážně má chyba. Ale můžu za to, že kolem nás kolovala atmosféra tak sladká, že jsem se bála, že dostanu cukrovku.
''Támhleto je souhvězdí orion,'' ukázal Louis na oblohu a pak se zasmál.
''Připadám si jako v romantickém filmu,'' zakroutila jsem hlavou.
''Tohle je malý vůz.''
''Jo ten jediný poznám,'' zasmála jsem se.
''A támhleto je velká medvědice.''
''Vážně?'' zeptala jsem se.
''Ne. Ten orion i tu medvědici jsem si tipl.''
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Louis mě zavezl domů a šel mě vyprovodit ke dveřím, jako bych k nim nenašla cestu.
''Zase někdy příště,'' řekla jsem a chtěla vejít do domu, ale zastavila mě Louisova ruka.
''Počkej … já jen, že …'' koktal a pravděpodobně vůbec nevěděl, co říct. Tázavě jsem zvedla obočí a čekala, co řekne, ale on neřekl nic. Jen se ke mně přibližoval. Byli jsme až nebezpečně blízko a já nechtěla, aby se stalo to na, co se chystal. Ale on překonal i tu milimetrovou vzdálenost a přilepil jeho rty na mé. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a odstrčila ho od sebe.
''Tohle … tohle jsi neměl udělat.''
''Promiň,'' řekl zklamaným hlasem, ''já jen … já … já tě prostě miluju,'' vysypal se sebe. Sakra!

Forever & Always - 16. díl

1. října 2013 v 19:07 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Takže na co jdeme?'' zeptala jsem se, když jsme stáli před kinem a Louis zrovna koupil lístky.
''Nechtěla jsi nic akčního, žádný horror, muzikál ani thriller, takže jdeme na Twillight,'' oznámil mi. On si ze mě musí dělat srandu. Ze všech filmů, co se hrají, vybere tenhle.
''Řekni, že si děláš srandu.''
''Co, nemáš ráda romantiku a upíry?''
''Nenávidím upíry,'' řekla jsem. Louis v nezájmu pokrčil rameny a řekl, ''nic lepšího se nehraje.''
''Super,'' zamumlala jsem a vešla dovnitř. Šla jsem vedle Louise, který hledal sál, ve kterém se to promítá. Když ho našel, vešli jsme dovnitř a sedli si na naše místa. Seděli jsme úplně vzadu. Rozvalila jsem se na mém sedadle, tak že jsem na něm pomalu ležela. Louis mě se zaujetím pozoroval a jedl popcorn, který koupil.
''Je to alespoň čtverka?'' zeptala jsem se.
''Jo, čtverka a druhá část.'' Najednou zhasla světla a začali úvodní reklamy. Nenávidím to, když čekám na film a oni tam dají milion reklam. Pohodlně jsem si sedla a začala sledovat film, který konečně začal. Začátek mě moc nebavil. Bylo to dost divné, ale pak to konečně začalo mít děj a i přes mou nenávist k upírům, se mi to líbilo. Pořád jsem na sobě cítila Louisův pohled. Myslím, že on s toho filmu nebude nic mít. I když byla tma, stále se na mě díval. Bylo to nepříjemné. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného než na to jak na mě zírá. Pokaždé, když jsem se na něj podívala, naše pohledy se střetly, ani se neobtěžoval odvrátit pohled. Vždy se na mě usmál. Měl dokonalý úsměv. Sama pro sebe jsem se usmála. Najednou se jeho ruka začala pohybovat k té mé. Vzal ji a propletl ji s tou jeho.
Kdyby nebyla tma, určitě by viděl, jak se červenám. Na tváři měl úsměv, ale ten mu zmizel v tom okamžiku, když jsem mou ruku vytrhla s té jeho. Nemůžu to udělat. Nedokážu jenom tak předstírat, že je všechno fajn, když není. Nedokážu mu říct pravdu. Nesmím si s ním nic začít. Tohle je naposledy, co ho vidím. Nechci mu ublížit tím, že odejdu.
''Promiň,'' zašeptal. V jeho hlase jsem slyšela zklamání.
''Ty promiň,'' omluvila jsem se a povzbudivě se na něj usmála. Úsměv mi opětoval, ale stále jsem mohla vidět to zklamání, které bylo v jeho očích. Musela jsem odvrátit zrak. Nedokážu se dívat na jeho smutný obličej.
Zbytek filmu jsem nevnímala. Cítila jsem se hrozně, kvůli Louisovi. Nechci mu ublížit. Nemůžu s ním chodit. Nechci mu dávat zbytečné naděje. Se mnou by ho nečekalo nic dobrého.
Nasedli jsme do auta a on mě v tichosti odvezl domů. Celou dobu měl na tváři smutný obličej, snažil se ho skrývat, ale to se nedalo přehlédnout. V jeho očích bylo stále zklamání. Cítila jsem se provinile. Neměla jsem s ním na to rande chodit.
''Bylo to fajn, ahoj,'' řekla jsem a chtěla vystoupit z auta.
''Počkej,'' zastavil mě, ''co bys řekla na večeři? Zítra večer?''
''Lou, promiň, ale-''
''Prosím,'' přerušil mě a podíval se na mě štěněcím pohledem. Nemohla jsem říct ne. Souhlasila jsem a vystoupila jsem z auta. Proč jsem řekla ano? Dala jsem mu falešné naděje. Tohle mělo být naposledy, co ho uvidím, ale je to jen začátek.
Vím, že je to hodně krátké, ale lepší něco než nic ne? Nevím jestli ještě do konce týdne něco přidám (asi ne). Škola mě zabíjí.