BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Srpen 2013

Forever & Always - 8. díl

28. srpna 2013 v 18:49 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Kde jsi byla?!'' vyjekla na mě matka, když jsem vešla do kuchyně.
''Venku?''
''Mohla jsi nám dát vědět! Víš, jak jsme se o tebe báli?!''
''Hm,'' pokrčila jsem rameny. Všichni seděli v kuchyni, až na matku, která na rozdíl od nich stála. Alex byl na mobilu a vůbec nevnímal mou přítomnost, otec studoval nějaké papíry, je právník, takže toho má docela hodně a matka vyšilovala. Byla celá červená od vzteku.
''Tohle se příště nebude opakovat! Buď necháš vzkaz, nebo řekneš Alexovi,'' řekla mi. Alex zvedl hlavu, když slyšel své jméno.
''Je mi osmnáct! Můžu si dělat, co chci!''
''Ale žiješ pod mojí střechou, takže se budeš řídit mými pravidly!'' zaječela a začala zhluboka dýchat, jako by měla infarkt.
''Alex taky žije pod tvojí střechou a nemusí ti říkat, kam jde!'' Ukázala jsem na Alexe, který nás zmateně pozoroval.
''Jenomže Alex neu-'' zasekla se a přestala mluvit. Přesně jsem věděla, co chtěla říct.
''Dořekni to!''
''Jenomže Alex se bude stěhovat,'' řekla úplně něco jiného, než chtěla předtím. Asi si myslí, že jsem blbá nebo co.
''Řekni to, co jsi chtěla říct předtím!''
''Nevím, co myslíš,'' lhala.
''Moc dobře to víš. Nedělej blbou s tebe i ze mě … Alex neumírá, to bylo to, že?''
''Nechtěla jsem to říct. Nemyslela jsem to tak, promiň.'' Snažila se mi omluvit. Nahnal se do mě vztek.
''Myslela jsi to, jinak bys to neřekla! Víš co, už se těším, až tady nebudu! Jsem pro vás všechny jenom hendikep. Těším se, až vás už nikdy neuvidím! Stejně mě všichni berete jako bych tady už nebyla. Neboj, za chvíli se vám to splní a já už tu vážně nebudu!''
''Emily!'' okřikl mě otec. Otočila jsem se a šla do pokoje. Nemůžu se na ně ani podívat. Nenávidím je. Kéž bych se mohla jenom tak sbalit a vypadnout s tohohle domu. Kéž bych mohla všechny problémy zahodit za hlavu.
Seděla jsem na posteli a otevřela deník. Už pěkně dlouho jsem do něj nic nenapsala. Ale není co. V mém životě se neděje nic. Je tu jenom minulost, kterou bych nejradši vymazala a přítomnost, která se pak taky promění v tu hroznou minulost. Nad budoucností nepřemýšlím. Nemůžu. Každý den se obávám, toho že tohle je můj poslední den. Není to příjemný pocit, když víte, že už váš život končí. Nemůžu nad tím přestat myslet. Nejde to. Co to vlastně znamená, že můj život končí? Začne potom nějaký nový život nebo to bude definitivní konec? Budu po mrti ještě něco cítit? Budu tady jako duch? Tohle by bylo to, co bych si přála. Aby mě obyčejní lidé neviděli a já bych je mohla pořádně potrestat za to, co mi dělali, když jsem byla živá. Mohla bych si dělat, co bych chtěla. Chodit na koncerty zadarmo. Obletět svět bez toho abych musela zaplatit a aby o tom někdo věděl. Mohla bych chodit skrz stěny, lidi a vlastně všechno. Mohla bych si jen tak v klidu chodit po světě, bez toho aby mě nějací dotěrní lidé otravovali. Tohle by bylo přesně to, co bych chtěla. Nechci umřít. Nedokážu si představit, že zmizím z mého těla, z tohohle světa a pak nebude nic. To bych radši brala znovu se narodit. Někde na lepším místě, v lepší společnosti. Co když opravdu existuje bůh? Nikdy jsem v boha nevěřila a nehodlám začít, ale co když? Co když existuje nebe s těmi hodnými lidmi a peklo s těmi zlými. V tom případě na mě peklo už čeká. Proč přemýšlím nad takovými blbostmi a dávám si otázky, na které stejně nejsou odpovědi? Měli by mě vyšetřit. Stává se ze mě blázen.
''Emily, jsi v pořádku?'' vpadl mi do pokoje Alex bez toho, aby zaklepal.
''Příště zaklep.'' Neodpověděla jsem na jeho otázku, ale myslím, že mou odpověď už dávno zná. Obrátil oči v sloup a sedl si na mou postel
''Můžeš odejít, mám práci,'' řekla jsem.
''Sedění na posteli není práce, Emily.''
''Hahaha,'' napodobila jsem smích, ''teď běž!''
''Vždyť už jdu,'' obranně zvedl ruce, zakroutil hlavou a vyšel z mého pokoje.
Strašně nudná část. Vím to, je to o ničem. Ale teď momentálně nemám žádné nápady. Vymazala jsem Her bully i Broken. Měla jsem k tomu osobní důvody (nebo spíš neměla, ale mohli by přijít a chci se tomu vyhnout) I'm sorry :(. Myslím si, že teďka nebudu přidávat moc často, nemám nápady a blíží se škola :( a já už teď vím, že toho budu mít strašně moc.

Forever & Always - 7. díl

24. srpna 2013 v 16:20 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Nastoupila jsem do jeho černého range roveru, které stálo před domem.
''Kolik máš těch aut?'' zeptala jsem se.
''Já mám jenom audi, tohle jsem si půjčil od Harryho.''
''Aha,'' řekla jsem. Tohle bude den.
''Takže kam jedeme?'' zeptala jsem se.
''Nevím, co chceš dělat?''
''Hmm … Jít domů?''
''Takže program vymyslím já,'' řekl. Super!
''Vidím, že jdi nadšená,'' zasmál se, ''neboj, bude to zábava.'' Jak pro koho. Auto zaparkovalo u nějakého parku. Jak originální.
''Hm … Park, jaké úžasně originální místo.''
''Mají tady tu nejlepší zmrzlinu a je tu božské ticho,'' řekl, když jsme vystoupili z auta. Šli jsme po ne moc široké dlážděné cestičce. Vlastně ani nevím, kam jsme šli. Vedl mě Louis.
''Je to ještě daleko?'' zeptala jsem se.
''Ještě chvilku,'' odpověděl. Došli jsme ke zmrzlinovému stánku.
''Takže jakou chceš?'' zeptal se.
''Promiň, ale před chvílí jsem snídala a nemám na zmrzlinu vůbec chuť,'' odpověděla jsem.
''Dej si, budeš litovat.''
''Vážně ne.''
''Přicházíš o hodně,'' řekl a já jsem pokrčila rameny.
Sedli jsme si na lavičku hned naproti zmrzlinovému stánku. Louis měl blažený výraz na tváři a s chutí lízal svou čokoládovou zmrzlinu.
''Hm … Lahodná,'' olízl si rty, které pokrývala čokoládová zmrzlina. Určitě chtěl, abych na ni dostala chuť.
''Máš ji až na nose,'' zakroutila jsem nad ním hlavou, Louis si prstem otřel zmrzlinu s nosu a prst si pak olízl. Začal kousat kornout od zmrzliny. Drobky padaly všude kolem. Ještě že jsme venku. Polkl poslední sousto a spokojeně vydechl.
''Takže … Řekni mi něco o sobě,'' řekl.
''Jmenuju se Emily,'' pokrčila rameny.
''Vážně? To jsem netušil,'' řekl ironicky, ''Něco co nevím.''
''Hm … Je mi osmnáct.''
''No ty mě těmi novinkami úplně zabíjíš,'' řekl.
''Na mě není nic zajímavého,'' pokrčila jsem rameny.
''Na každém je něco zajímavého.''
''Já jsem výjimka,'' řekla jsem.
''Tak mi to řekneš někdy příště.''
''Příště?! Ty si myslíš, že ještě bude nějaké příště?'' vykulila jsem na něj oči.
''Si piš že bude.''
''Zapomeň na to.''
''Ještě budeš prosit, abys mohla být s Louisem Tomlinsonem,'' řekl a já jsem obrátila oči v sloup. Mou společnost mi právě teď závidí miliony holek. Jenomže já tu s ním být nechci. Asi si o mně myslíte, že jsem divná, jako všichni ostatní, ale mě je to jedno. Je mi jedno jaký názor na mě mají ostatní, já na ně mám taky svůj.
''Ty jsi tak strašně vážná,'' zakroutil hlavou Louis.
''Co?''
''Zasmála ses někdy v životě? Projevila jsi někdy alespoň náznak radosti?'' zeptal se.
''Jo,'' odpověděla jsem jednoduše.
''Kdy naposledy?''
''Jsem u výslechu nebo co?'' zeptala jsem se.
''Jo, detektiv Louis Tomlinson, rád vás poznávám, slečno,'' podal mi ruku, kterou jsem potřásla.
''Takže, kdy naposledy?'' zopakoval svou otázku.
''Nevím … dávno,'' pokrčila jsem rameny.
''Proč?'' Tohle je ještě horší než u výslechu.
''Mám na to důvod,'' odpověděla jsem.
''Jaký?'' zeptal se. Jak může být někdo tak strašně zvědavý a dotěrný?
''Takový, který se ty nikdy nedozvíš.''
''Jednou mi ho řekneš,'' řekl. Nebudu to ani muset říkat, dozvíš se to, až umřu.
''Mám nápad!'' vykřikl. Co to zas bude?!
''Co jsi vymyslel, Einsteine?'' zeptala jsem se.
''Musíš mi slíbit, že budeš souhlasit a já ti ho řeknu,'' vyplázl na mě jazyk.
''První mi ho řekni a až pak budu možná souhlasit.'' Zakroutil hlavou v nesouhlasu.
''Tak potom nesouhlasím,'' pokrčila jsem rameny. Louis obrátil oči v sloup.
''Bude se ti to líbit.''
''Tak mi to řekni.''
''No dobře,'' povzdechl si, ''udělám dohodu.''
''Jakou dohodu?'' zvedla jsem obočí.
''Řeklas, že ses už dlouho nezasmála. Rozesmál by tě někdo?''
''Nevím, možná jo. Ale pořád nevím, kam tím míříš,'' odpověděla.
''Jeden týden se mnou a já ti zaručuju, že tě rozesměju. Když ne, tak už mě nemusí nikdy v životě vidět,'' řekl.
''A když jo?''
''Nevím, to se uvidí,'' odpověděl.
''Souhlasíš?'' zeptal se.
''Jo, ty mě nikdy nerozesměješ,'' řekla jsem. Podali jsme si ruce na potvrzení dohody.
''Budeš se divit,'' řekl. Zavezl mě domů. Viděla jsem na něm, že je celý natěšení s té dohody. Myslí si, že vyhraje, ale já umím moc dobře ovládat svůj smích.
''Takže začínáme od zítřka. Stavím se pro tebe,'' řekl.
''Dobře, ahoj,'' řekla jsem. Vystoupila jsem z auta a vešla do domu.
Tohle video nemá absolutně nic společného s dílem, ale prostě mě zabilo jak tam Louis Niallovi vlepil :D :D. Au :D.




















A dozvěděla jsem se, že se Zayn s Perrie zasnoubili. Are you fucking kidding me? Nejsou na to ještě dost mladí? Jak dlouho jsou spolu? Rok? To není zas tam moc. Ale přeju jim to. Ať je Zayn šťastný. Je tu ještě jedna věc. Bojím se, že se blíží konec One Direction. Svatba pak děti a je konec.

Forever & Always - 6. díl

21. srpna 2013 v 18:33 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Alexi, co jsi dělal v tom Birminghamu?'' zeptala jsem se ho ráno, když jsme společně snídala. Rodiče už byli v práci, takže jsme měli volný dům.
''Nebudu ti lhát, řeknu to na rovinu. Sháněl jsem si tam byt,'' vysypal ze sebe. Vykulila jsem na něj oči.
''Řekni, že si ze mě děláš srandu, prosím,'' řekla jsem a doufala, že tohle byl jenom nějaký vtip.
''Emily, promiň, ale chci začít konečně žít. Chci se o sebe začít starat sám.''
''Proč sis nenašel nějaký byt v Londýně?'' zeptala jsem se ho.
''Už jsem ho i koupil. Našel jsem si tam i práci. Stěhuju se v průběhu tohoto týdne,'' neodpověděl na mou otázku.
''Takže ty mě tu necháš? S těma dvěma? Ty mě jenom tak opustíš?''
''Em, každý máme svůj život a já chci konečně začít žít ten můj,'' řekl mi.
''Jenomže ten můj už končí! Víš co?! Běž si, kam chceš. Je mi to jedno,'' řekla jsem a vyběhla po schodech do pokoje. Sedla jsem si na mé oblíbené místo, postel. Může být můj život ještě horší? Člověk, kterého mám ráda, se odstěhuje skoro dvě stě kilometrů daleko ode mě. Slzy se mi vehnaly do očí. Nezadržela jsem je, ani jsem nechtěla. Dělaly si cestu dolů mými tvářemi a zanechávaly za sebou mokré cestičky. Nezvládnu to tady bez něj. Už ji teď, když je tady, to stěží zvládám. Vím, že jsem asi sobecká. Měla bych ho nechat jít. Chci, aby konečně začal žít svůj život, ale nemůže ho začít, až umřu? Taky vím, že tu je už jenom kvůli mně, ale proč odchází, když já jsem pořád tady? Měla bych mu to přát. Konečně se mu podařilo něco, po čem toužil a já mu to jenom komplikuju. Já jsem vlastně pro všechny taková komplikace. Všem stojím v cestě a bráním jim v tom, aby žili. Možná bude vážně lepší, až tady nebudu.
''Em!'' zakřičel na mě a zaklepal mi na dveře.
''Nech mě! Nemám na tebe náladu!'' zakřičela jsem na něj zpátky a slyšela kroky, které se vzdalovaly od mého pokoje.
Ať si jde. Ať mě tu nechá s těma dvěma, kteří mě už pomalu začínají brát jako mrtvou. Je mi to jedno. Každý mě vždycky opustí v té nejhorší situaci. Měla bych si zvyknout.
Slyšela jsem, jak zazvonil zvonek. Ještě to mi tu chybělo. Nějaká dotěrná návštěva. Nehodlám vylézt z tohoto pokoje, ani se nepohnu z místa. Slzy už se uráčily přestat, ale měla jsem červené oči a myslím, že se mi trošku roztekla řasenka, takže by i blbec poznal, že jsem brečela.
Někdo mi zaklepal na dveře a bez toho aby počkal na pozvání, vpadl dovnitř. Byl to Louis. Nestihla jsem se upravit, takže hned poznal, že něco bylo špatně.
''Em, co se stalo?'' zeptal se, když šel ke mně.
''Nic, neřeš to.'' Seskočila jsem z postele a utíkala do koupelny, kde jsem se zavřela. Umyla jsem si tvář a snažila se trochu upravit, i když už je to asi jedno. Učesala jsem se a znovu se podívala do zrcadla. Vypadala jsem trochu jako po zásahu elektrickým proudem. Červené opuchnuté oči, trošku víc červená tvář než obvykle mývám a vlasy, které moc sebevědomý nepřidávaly. Lepší už to nebude.
Vyšla jsem z koupelny. Louis, který už se stihl posadit na postel, na mě hodil nechápavý pohled.
''Nic jsi neviděl, dobře?'' zeptala jsem se ho a on jenom přikývl.
''A co tu vůbec chceš?'' zeptala jsem se trošku otráveně. Neměla jsem na nikoho náladu a už vůbec ne na něj.
''Myslel jsem, že bychom mohli zajít ven nebo tak něco,'' odpověděl.
''A to jako proč?''
''Včera jsi říkala, že tě neznám, tak tě chci trochu líp poznat, co na to říkáš?'' zeptal se mě s úsměvem na tváři.
''Ne,'' odpověděla jsem jednoduše.
''Proč?'' Vypadal docela zaskočeně. Asi mu ještě nikdo nikdy neřekl ne.
''Nestojím o to tě poznat,'' pokrčila jsem rameny.
''Není to žádné rande. Jen dva...kamarádi?''
''Louisi, vážně nestojím o to tě poznat. Stačil mi včerejšek. Na světě jsou miliony holek, které by tě chtěli poznat, běž za nimi,'' řekla jsem.
''Jenomže já chci poznat tebe. Určitě nebudeš litovat. Když nebudeš souhlasit tak se s tohohle domu nehnu,'' zkřížil ruce na prsou.
''Ne, nikam nejdu.''
''Fajn,'' řekl a pohodlně lehl si na mou postel. Vytáhl mobil z kapsy a začal hrát angry birds.
''Vypadni z mojí postele a mého pokoje!'' zakřičela jsem a snažila se ho shodit. Nepodařilo se to.
''Zavolám Alexe,'' varovala jsem ho.
''Toho kluka, který mi otevřel? Ten šel někam pryč.'' No super.
''Nemám na tebe náladu. Můžeš prosím odejít?''
''Ne,'' vypláznul na mě jazyk. Obrátila jsem oči v sloup a šla ke skříni, kdy jsem vyhrabala černé rifle a bílé tričko. Zavřela jsem se v koupelně, kde jsem se převlekla a ještě trochu se upravila. Vrátila jsem se zpátky do pokoje, kde Louis stále pohodlně ležel na mé posteli. Nenávidím ho.
''Jdeš nebo co?!'' zeptala jsem se a on nadšeně vyskočil z postele. Ten úsměv co měl na tváři teď, se mu tam určitě bude pohrávat celý tenhle zatracený den.

Forever & Always - 5. díl

19. srpna 2013 v 18:48 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Takže dneska budu asi spát na ulici. Co víc si můžu přát? Ještě by mohlo začít pršet. To už by byla úplná třešnička na dortu. Měla jsem si vzít alespoň nějaké peníze, mohla jsem jet autobusem, metrem nebo při dobrém obnosu peněz taxíkem. Teď tu stojím a přemýšlím, jestli mám jít doleva nebo doprava. Kdybych si alespoň pamatovala, kudy jsme sem přijely. Buď zkusím být na jednu noc bezdomovcem, nebo se pokusím najít správnou cestu. Beru toho bezdomovce. Nechce se mi jít celým Londýnem a pak se vracet zpátky, protože jsem šla špatnou cestou. Slyšela jsem, jak někdo zatroubil. Skvělé, už jenom úchyl mi tu chyběl. U patníku zastavilo černé audi. Bohatý úchyl. Mohla bych utéct, ale to bych se pak ztratila ještě víc a nakonec bych zjistila, že to stejně žádný úchyl nebyl. Pomalu stahoval černé okénko, přes které jsem viděla hov...nic.
''Nastup, odvezu tě domů!'' Tohle je ještě horší než ten úchyl. Takže nakonec zjistili, že jsem odešla. V autě seděl Louis s tím jeho úšklebkem na tváři. Nemám ho ráda a to ho neznám ani den.
''Vím přesně, kam mám jít. Dojdu pěšky,'' zalhala jsem.
''Vážně? Kudy půjdeš?'' zvedl obočí.
''No…Zahnu doleva…a pak půjdu rovně…ježiši,'' obrátila jsem oči v sloup a nastoupila do jeho auta. Na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv. Nadiktovala jsem mu mou adresu, kterou potom zadal do Gpsky, nastartoval a auto se rozjelo. Pak zahnul doprava, aha, už od začátku bych šla špatně.
''Proč ses vypařila?'' zeptal se mě.
''Moje věc,'' pokrčila jsem rameny.
''Chloe se o tebe bála.''
''Vážně? Proč mi nezavolala? Proč pro mě nepřijela ona?''
''Jsem vynikající řidič,'' pokrčil rameny. Tenhle kluk se asi hodně rád vychvaluje. V autě zavládlo trapné ticho.
''Takže…vy jste v nějaké kapele?'' zeptala jsem se.
''Jo, One Direction, nikdy jsi o nás neslyšela? Jsme docela známý.''
''Takže to vy jste ti, o kterých si všichni povídají?''
''Jo to jsme mi,'' odpověděl hrdě. Někdo má hold povedený život.
''Asi ses moc nebavila, že? Twister asi není nic pro tebe, co?'' zeptal se mě.
''Je mi osmnáct, takže si domysli mou odpověď…''
''Mě je dvacet jedna,'' pokrčil rameny. Vykulila jsem na něj oči.
''Ty se rád chováš jako děcko.''
''A kdo ne?''
''Já?'' zvedla jsem obočí.
''Ty seš strašně vážná. Ani u těch vtipů ses moc nebavila. Žádný úsměv na tváři, nic,'' řekl.
''Lidé s vážnými problémy nemají náladu chovat se jako děti,'' pokrčila jsem rameny. Auto zastavilo u mého domu.
''Jaké ty máš vážné problémy?'' zeptal se mě. Otevřela jsem dveře a vyskočila z auta.
''Neznáš mě a neznáš ani moje problémy. Díky za odvoz, ahoj,'' řekla jsem a kráčela po dlážděné cestičce do domu.
Louis
''Ahoj,'' řekl jsem, ale to už mě nemohla slyšet. Počkal jsem, až za sebou zavře dveře a pak jsem jel zpátky domů. Je tak jiná, divná, sarkastická, ale na druhé straně divně zajímavá. Tuhle holku stojí za to poznat. Nemyslím to tak, že bych s ní chtěl někdy něco mít. Musím uznat je pěkná, ale není to typ holky, s kterou bych chtěl být do konce svého života.

Forever & Always - 4. díl

18. srpna 2013 v 19:22 | *Louigi |  Forever & Always
Louis
''Eleanor, sama dobře víš, že už nám to neklape. Bylo by nejlepší, kdybychom se rozešli a všechno tohle ukončili,'' řekl jsem jí. S El chodím už skoro rok, ale posledních pár měsíců to jde z kopce. Už to není jako dřív. Už ani nemůžu říct, že ji miluju, protože k ní necítím vůbec nic.
''Ale Lou, to překonáme. Je to jenom krize.''
''Promiň, ale je konec. Už k sobě navzájem nic necítíme a tohle je to nejlepší, co můžeme udělat.''
''Ty jsi takový hajzl! Až si to rozmyslíš tak za mnou nechoď! Polib si, Louisi!'' zaječela na mě a vyšla vchodovými dveřmi, kterými nezapomněla pořádně prásknout.
''Takže definitivní konec?'' zeptal se mě Liam, který se jako duch zjevil vedle mě.
''Jo,'' pokrčil jsem rameny a společně s Liamem jsme vešli do kuchyně za ostatními kluky.
''Kluci! Kluci… Nialle, drž hubu, chci něco říct!'' zakřičel Harry a Niall hned na to sklapl.
''Díky... dnes večer si nic neplánujte. Přijde Chloe a její kamarádka.''
''Mmm,'' Zaynovi se rozzářil úsměv na tváři.
''Zayne na to rychle zapomeň. Chloe říká, že není jako normální holky,'' řekl Harry a Zaynovi úsměv s tváře hned zmiznul.
''Co je na ní jiného?'' zeptal jsem se.
''Nevím, neznám ji,'' pokrčil rameny Harry.
Emily
Nasedla jsem do modrého Mini Coopru, který patřil Chloe.
''Ahoj,'' přivítala mě s úsměvem na tváři.
''Čau, doufám, že mě potom zavezeš domů. Nemám tady ani korunu na taxík nebo autobus.''
''Sakra… já se tam chystám spát. Řeknu Louisovi, ten tě zaveze.''
''Skvělé,'' řekla jsem otráveně.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
''Emily, tohle je Harry, můj přítel, Liam, Zayn, Niall a Louis,'' s úsměvem na ně ukazovala, zatímco říkala jejich jména.
''Ráda vás poznávám,'' řekla jsem.
''Potěšení je na naší straně,'' řekl, myslím, Liam. Pak jsme se přemístili do jejich prostorného obýváku. Ti musí vydělávat miliony. Už jenom ten gauč musel stát sta tisíce. Na koberci jsem si všimla roztažené hry, Twister. Doufám, že to nebudeme hrát. Nejsme přece děti.
''Můžeme začít hrát,'' zavelel Niall. Spletla jsem se. Oni jsou děti, já ne. Všichni, až na mě, si sundali boty a začali se rozcvičovat, jako kdyby je čekal důležitý závod v běhu.
''Emily, sundej si boty. Budeš přece hrát taky, ne?'' zeptal se mě Liam.
''Ne,'' odpověděla jsem jednoduše.
''Proč?'' vykulil na mě oči Louis.
''Protože nechci? Protože nejsem dítě? Protože mě tohle nebaví? Důvod si můžeš vybrat.''
''Budeš alespoň točit?'' zeptala se mě Chloe. Pokrčila jsem rameny v nezájmu a Louis mi hned na to strčil tu blbost, kterou se točí do ruky.
''Můžeme!'' zavelel Zayn.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Takhle jsem se už dlouho nenudila. Víc jak dvě hodiny jsem točila tím přístrojem a říkala na kterou barvu a stranu mají stoupnout. Zábava jak hrom. Když tu debilní hru konečně dohráli a Harry se doradoval z vítězství, Louis začal říkat vtipy a jeho zážitky. Myslela jsem, že už se nemůžu víc nudit, ale po poslouchání jeho vtipů, jsem změnila názor. Nechápu, jak jsem sem mohla jít. Kéž bych mohla vrátit čas, a říct ne, nikam nejdu. Mohla jsem si teď v klidu sedět doma.
Viděla jsem, že se všichni baví, důkazem toho byl smích, který se ozýval po celé místnosti a blažené úsměvy na jejich tvářích. Postavila jsem se a pak vyšla z jejich domu. Určitě si ani nevšimnou, že jsem odešla.
Protože jsem vůbec netušila, v jaké části Londýna se nacházím, vytočila jsem Alexovo číslo.
''Emily? Stalo se něco?'' ozval se jeho hlas v telefonu
''Ne, no vlastně jo. Potřebovala bych odvést domů. Vůbec netuším, kde jsem.''
''Ale já nejsem doma. Jsem v Birminghamu. Nemáš někoho jiného, kdo by tě mohl odvést domů?'' zeptal se mě.
''Co děláš v Birminghamu?! Pokusím se najít cestu a dojít pěšky.''
''Vysvětlím ti to ráno, až budu doma. Zapni si GPS na mobilu.'' Kdybych tam tu GPSku měla. Každý nemůže mít takový vychytaný mobil jako on.
''Dobře, ahoj,'' zavěsila jsem. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti, tak jsem mu o té Gpsce radši neřekla. On by byl schopný přijet pro mě i s Birminghamu.
Louis
''Kde je Emily?'' zaječela Chloe. Ještě pořád jsem jim vyprávěl vtipy, viděl jsem, že jsem je tím bavil.
''Byla znuděná, takže asi odešla,'' pokrčil rameny Niall.
''Sakra! Tohle bude průser!''
''Její osmnáct, určitě se dostane domů,'' snažil se jí uklidnit Harry, ale jak jsem viděl tak to moc nepomohlo.
''Ona tuhle část Londýna vůbec nezná. Sakra! Určitě se ztratí. Bože, bojím se, že se jí něco stane, ona má-'' Najednou se zasekla a přestala mluvit.
''Co má?'' zeptal jsem se.
''Nic, zapomeňte na to, dobře?'' Všichni jsme přikývli. Nejspíš je to zase nějaká holčičí věc.
''Lou, ty máš řidičák. Mohl bys jet za ní a odvést ji domů. Určitě nebude daleko. Prosím?''
''Dobře, pokusím se ji najít,'' odpověděl jsem.

Forever & Always - 3. díl

17. srpna 2013 v 20:05 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Cítila jsem, jak se mnou někdo třepe a snaží se mě probudit. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a snažila se znovu usnout, ale ta osoba, které se mnou třepala, nehodlala přestat.
''Em, přijdeš pozdě do školy. Vstávej!'' ječela na mě matka a stále se mnou třásla. V tomhle domě se ani nevyspím.
''Nejdu!'' odsekla jsem.
''Jdeš! Je to tvůj poslední den. Vstávej!''
''Přestaň se mnou třást!'' Snažila jsem se oddělat její ruku z mého těla.
''Až vstaneš.'' I bez toho abych se na ni podívala, jsem mohla vidět její úšklebek.
''Ježiši,'' řekla jsem a pomalu vylezla s postele. Na matčině tváři se vytvaroval široký úsměv a spokojená vyšla z pokoje.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
''Co si dáš na snídani?'' zeptala se mě, když jsem vešla do kuchyně. Za stolem seděl otec, který se věnoval svým ranním novinám a mě nevěnoval ani jeden pohled, a Alex, který se ládoval koblihou.
''Nic.''
''Musíš něco jíst,'' řekla mi.
''Nemusím,'' odsekla jsem.
''Potom máš hlad a v noci chodíš navštěvovat ledničku,'' poučil mě otec, který konečně odtrhnul oči od novin a podíval se na mě skrz jeho brýle, které má načtení. Věděla jsem, že je určitě probudím.
''Tak jsem měla hlad a co jako?'' zeptala jsem se, otec jenom pokrčil rameny a vrátil svůj zrak zase zpátky na článek v novinách.
''Jdu, už tak nestihám.''
''Dávej na sebe pozor. Ať se ti něco nestane,'' řekla mi matka a dala mi pusu na tvář. Obrátila jsem oči v sloup a vyšla z kuchyně.
''Měj hezký den,'' zakřičel na mě Alex.
''Dík,'' zakřičela jsem zpátky a zavřela za sebou vchodové dveře. Zase jdu do té mučírny. Ale je to poslední den, to zvládnu, musím. Střední škola je nejhorší co může být. Je to budova plná namyšlených, povrchních lidí, které zajímá jenom to, jak zrovna vypadají.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Poslední minutu před zvoněním se začali všichni loučit a brečet. Většina těchhle lidí jen falšovalo slzy a snažili se vypadat smutně, jak to jen bylo možné. Já jsem si stoupla a jako jediná bez jediného náznaku smutku jsem vyšla ze třídy. Po dlouhé chodbě se rozezněl zvonek a hned na to vyletěli děcka ze tříd a běželi ven z téhle budovy. Byla jsem pohlcená davem. Všichni do mě vráželi a křičeli, ať jim jdu z cest, protože jako jediná jsem neběžela. Škola se vyprázdnila a já jsem stále šla pomalým krokem po chodbě ke dveřím.
''Emily! Emily!'' Slyšela jsem známý dívčí hlas křičet mé jméno. Otočila jsem se a viděla dívčí postavu s hnědými vlasy, která za mnou utíkala po pusté chodbě. Když ke mně doběhla, objala mě.
''Poslední den!'' zakřičela a na tváři měla široký úsměv. Bez zájmu jsem pokrčila rameny.
''Žádná radost?''
''Ne,'' znovu jsem pokrčila rameny a Chloe na mě vykulila oči.
''Jsi divná,'' zakroutila nade mnou hlavou a vydaly jsme se k odchodu.
''Chloe, počkej! Ani nás neobejmeš?!'' zakřičel hlas za námi, když jsme se chystaly vyjít s téhle prokleté školy. Byla to Melissa a její parta. Jednoduše řečeno namyšlená parta blondýn, s kterými jsem se kdysi bavila. Chloe se na mě podívala omluvným pohledem a postupně je všechny objala. Pak se ke mně vrátila.
''Emily…Sbohem,'' řekla mi Melissa, zfalšovala úsměv a pohledem si mě přejela od spodu nahoru.
''Sbohem,'' řekla jsem a konečně vyšla ze dveří. Naposledy jsem se podívala na tu budovu a kráčela s Chloe domů.
''Co dnes děláš?'' zeptala se mě.
''Tak jako vždy, nic.''
''Takže já pro tebe okolo osmé přijedu,'' řekla.
''Proč?''
''Víš, jak jsem ti říkala o mém příteli Harrym? Chodím s ním už skoro rok a ty ho ještě neznáš. Chci ti ho konečně představit,'' odpověděla.
''Takže já se budu celý večer dívat, jak se ocucáváte. Nechci být páté kolo u vozu.''
''Budou tam taky jeho kamarádi z kapely, takže se seznámíš a třeba se ti některý z nich zalíbí.''
''Chlo, já tam nechci,'' řekla jsem jí.
''Bude to sranda. Všichni jsou strašně milý a zábavní. Určitě si je zamiluješ, uvidíš. Prosím?'' Podívala se na mě štěněcím pohledem.
''No tak dobře,'' povzdechla jsem si.

Chloe

Forever & Always - 2. díl

16. srpna 2013 v 13:40 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Slyšela jsem, jak mi hlasitě zakručelo v žaludku. Měla jsem se navečeřet a naobědvat. Nemusela bych teď řešit problém hladu o půlnoci. Rukou jsem jezdila po kovovém stojanu stolní lampičky a snažila se nahmatat čudlík na zapnutí. Všude po pokoji byla tma a já jsem stěží viděla na mou dlaň, která stále hledala ten prokletý čudlík. Konečně! Po pokoji se rozzářilo světlo. Vstala jsem a šla k tácku, na kterém ležela teď už včerejší večeře. Bylo něco po půlnoci. Byla to typická anglická snídaně, ale my jsme ji měli na večeři. Na vidličku jsem si nabrala vajíčka a strčila si je do pusy. Bylo to studené jako psí čumák. S toho by mi bylo tak maximálně blbě. Na druhé půlce talíře byla opražená slanina. Má slova 'nemám ráda žádný druh salámů' pro rodiče asi nic neznamenají. Položila jsem vidličku na místo, na kterém byla předtím a opatrně otevřela dveře od pokoje. Tak tiše jak jsem je otevřela, jsem je i zavřela. Poslední co potřebuju je probudit rodiče. Šla jsem po schodech, co nejtišeji to šlo. Rozsvítila jsem světlo v kuchyni a otevřela lednici. Salám, salám, sýr, bílý jogurt, salám, jezdila jsem očima po potravinách uvnitř. Salámy nejím, sýru už mi taky přestává chutnat a bílý jogurt je pro mě moc bez chuti, tak co si mám dát?!
''Kdybych byla bezdomovec, mám víc chodů na výběr než teď,'' zamumlala jsem si pro sebe. Ze skříňky jsem vytáhla müsli a z lednice mléko. Tohle je jediné, co se tady dá jíst. Nasypala jsem müsli do misky a důkladně to zalila mlékem. Sedla jsem si ke stolu a začala jsem se v tom nimrat. Po chvilce mi to zrní nasáklo mlékem, takže to nebylo vůbec dobré. Lituju toho, že jsem vstala z postele a šla jsem si pro jídlo, teď jsem přejedená a je mi s toho špatně a to to ještě nemám dojedené. Měla jsem radši hladovět.
''Kdo je tady?'' řekl hlas a v kuchyni se zjevil Alex. Leknutím mi zaskočilo. Začala jsem kašlat a dusit se, čekala jsem, že mi Alex poplácá po zádech a pokusí se mi nějak pomoc, ale on se jen smál, pohodlně se usadil na židli a se zaujetím a smíchem mě pozoroval.
''Můžeš prosím chodit ještě víc potichu?'' zeptala jsem se ironicky, když jsem se přestala dusit.
''Dobře, tak příště,'' vyplazil na mě jazyk, ''A co tu vůbec děláš?''
''Miska plus jídlo, co tě napadá, že bych krmila mé imaginární prase?''
''Takže máš asi hlad, co? Proč jsi nesnědla tu večeři, kterou máš v pokoji?'' zeptal se mě.
''Studená vajíčka a slanina? Ne, díky.''
''Mělas je sníst, když byly teplé.''
''Neměla jsem hlad,'' řekla jsem. On jenom pokrčil rameny.
''Nechceš to dojíst?'' Podívala jsem se na něj psíma očima.
''Ne, nakrm své imaginární prase,'' zasmál se. Zakroutila jsem nad ním hlavou a misku ještě se zbytkem cereálií jsem hodila do dřezu.
''Zítra máš poslední den ve škole, že?'' zeptal se mě, když jsem si sedla zpátky.
''Jo, a co?'' zvedla jsem na něj obočí.
''Poslední den, prázdniny a po prázdninách další prázdniny, protože ty na rozdíl ode mě nebudeš muset chodit do práce.''
''Jo, skvělé. Budu se nudit doma a pomalu umírat. Co víc si můžu přát?''
''Pojď spát, ať zítra vstaneš.'' Neodpověděl na mou otázku. Když v nějaké větě použiju slovo smrt, každý, kdo ví, co se mnou je hned změní téma. Už mě to štve. Každý přece dobře ví, že umřu.
''Dobrou noc,'' řekla jsem mu a zavřela za sebou dveře od pokoje. Lehla jsem si zpátky do postele. Zítra mám poslední den ve škole. Už se tam nikdy nevrátím, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu ne, protože se budu doma nudit a přemýšlet jenom nad jedním, nad smrtí. Každý s každým se tam bude loučit, jenom já budu stát v koutě, dívat se na hodinky a modlit se abych mohla jít domů. Nikdo se tam se mnou nebaví, teda až na Chloe, mojí jedinou nejlepší kamarádku. Je těžké být ve škole, ve které vás každý pomlouvá a nenávidí. Lidé prostě nemají rádi změny, a to je to, já jsem se změnila, ale měla jsem na to pádný důvod, který zná jenom Chloe a moje rodina a nikdo jiný se to nikdy nedozví. Všichni by mě pak litovali a o to nestojím. Jsem člověk jako všichni ostatní, ale to lidi bez téhle nemoci nechápou a ani se nesnaží pochopit. Mají v hlavě jenom jediné, mou smrt, ale to že tady pořád jsem, je nezajímá. Většina lidí by si měla nafackovat a začít se chovat normálně.

Alex

Forever & Always - 1. díl

14. srpna 2013 v 18:39 | *Louigi |  Forever & Always

Emily
''Emily! Pojď na večeři!'' Slyšela jsem matčin ječící hlas z kuchyně. Nezareagovala jsem na to a dál nehybně seděla na posteli. V ruce jsem držela deník, do kterého si píšu všechny mé pocity, starosti a prostě to, co mi zrovna projde hlavou, a v druhé jsem svírala propisku. Pomalu jsem se přibližovala modrou tuhou k čistě bílému papíru. Dotkla jsem se ho, ale pak jsem rychle leknutím cukla rukou. Zůstala tam modrá čára, která zničila čistě bílý papír.
''Jsi snad hluchá?!'' zaječela na mě matka, která mi před pár sekundami vletěla do pokoje. Ta čára na papíře je její vina.
''Nemám hlad,'' odsekla jsem, dál jsem upřeně hleděla na papír a přemýšlela, co bych mohla napsat.
''Zase jsi, píšeš ten pitomý deník?!''
''To je moje věc!''
''Čekáme na tebe s večeří,'' oznámila mi.
''Už jsem řekla, nemám hlad!'' Matka naštvaně zakroutila hlavou a za zvuku bouchnutí dveří vyšla z pokoje. Je až k neuvěření jak se všechno změnilo. Jak jsem se změnila já, rodiče a vlastně všichni moji blízcí.
Všechno začalo jako normální den. Ráno jsem vstala a šla do školy, kde jsme měli každoročně konaný zápas v baseballu. Díky mému sportovnímu nadání jsem byla vybrána do družstva. Zrovna jsem byla v poli jako všichni mý spoluhráči a čekala na odpal soupeře. Kluk na pálce odpálil, dívala jsem se na letící míč a pak už nevím… Probrala jsem se na to, jak se mnou třese školní lékař.
''Emily, trefil tě míček. Zavezeme tě do nemocnice. Možná máš otřes mozku. Není ti špatně?'' zeptal se mě, když jsem konečně otevřela oči. Zavrtěla jsem hlavou v nesouhlasu.
Udělal přesně to, co řekl, zavezl mě do nemocnice, kde už na mě čekali rodiče. Tehdy jsme spolu ještě dobře vycházeli, takže jsem byla ráda, že tam jsou. Ujal se mě jeden starší doktor. Vzal mě na různé vyšetření hlavy, např. sono mozku a další takové blbosti, kterým já vůbec nerozumím.
Seděla jsem v ordinaci na lůžku a čekala, až se vrátí s výsledky. Byli tu se mnou ji mý rodiče, kteří se samozřejmě báli, že budu mít otřes mozku, zatímco mě to bylo úplně jedno.
Doktor se vrátil se smutným výrazem na tváři. Už i já jsem se začínala bát, že je něco špatně. Stoupl si naproti mně a rodičů s kopou papírů v ruce. Podíval se na mě lítostným pohledem a hlasitě polkl.
''Emily… Po vyšetření tvé hlavy, jsme objevili zhoubný nádor na mozku... Je mi to líto,'' podíval se do země. Tahle věta mi obrátila život vzhůru nohama. Hleděla jsem na něj s otevřenou pusou, zatímco jeho oči stále hleděly na podlahu. Se strachem v očích jsem se podívala na rodiče, kteří se zmateně dívali z doktora na mě.
''Je nějaká možnost na uzdravení?'' zeptal se otec po dlouhé chvíli mlčení.
''Obávám se, že ne. Emily by musela podstoupit náročnou operaci, ale šance na to, že by byl odstraněn celý nádor a Emily by operaci zvládla je menší než dvacet procent, a kdyby se probudila, mohla by mít silné poškození mozku. A chemoterapie je v tomhle případě naprosto zbytečná. Ještě jednou je mi to strašně líto,'' odpověděl.
''Jakto…Jakto že jste na to nepřišli dřív?'' zeptala jsem se. Slzy my tekly po tvářích a dělaly všechno ještě horší, než bylo. Pokud to teda ještě šlo.
''Naposledy jsi tu byla před rokem, a pokud si dobře pamatuju, měla jsi zlomenou nohu a kvůli tomu jsme ti nedělali vyšetření hlavy.''
''A…Kolik mám času?''
''Emily!'' okřikla mě matka, která neustále brečela otcovi do hrudě.
''Tohle nejde jen tak říct,'' odpověděl. Slzy my stále tekly z očí, neobtěžovaly se přestat.
''Emily, rád bych si promluvil s tvými rodiči, o samotě,'' řekl doktor. Přikývla jsem a vyšla jsem z ordinace. Všechny pohledy, se ihned upřeli na mě. Vždyť kolikrát za život, uvidí ubrečenou holku, která vychází z ordinace?
Po pár minutách vyšli moji rodiče. Pak jsme všichni nastoupili do auta a v slzách a tichu jeli domů. Možná až moc velkém tichu, na které jsem byla zvyknutá. Neptala jsem se jich na to, co jim řekl doktor, když jsem tam nebyla. Nezajímalo mě to, protože mě už nic nezachrání a oni by mi to stejně neřekli.
Tohle byl ten nejsmutnější den mého života. Kdyby nebylo toho blbého baseballu nemusela jsem se o tom dozvědět a mohla bych si pak nevědomky klidně zemřít. Jenomže teď o to vím a každým dnem očekávám ten okamžik. Je to tak strašně frustrující. Dřív jsem byla ve škole oblíbená, všichni se se mnou bavili, jenomže teď se mnou nikdo neprohodí ani slovo. Je to kvůli tomu, že jsem se změnila a začala se chovat jinak. Už nejsem ta šílená věcně vysmátá Emily, teď jsem ta depresivní holka, která se přestala zajímat o svůj vzhled, která se nezajímá naprosto o nic. Zůstala mi tu jenom Chloe, to je jediné osoba kromě rodiny, která ví o mé nemoci. Je to zároveň moje nejlepší kamarádka.
Stále jsem držela v ruce deník a propisku, ale neudělala jsem tam ani čárku. Nějak mě nenapadalo, co bych měla napsat. Tenhle deník je už i tak dost plný depresivních zápisů, nepotřebuje jich ještě víc. Z přemýšlení mě vyrušilo klepání na dveře, ani jsem nestihla říct 'dále' a osoba s tácem, na kterém byla položená dnešní večeře, vešla dovnitř. Byl to můj bratr Alex. Jediná osoba s rodiny, která mě bere stále takovou, jaká jsem byla. On přede mnou vůbec nevytahuje slovo nádor, nebo větu dávej si bacha, ať si nějak neublížíš, tak jako všichni ostatní z rodiny. Chápu to, bojí se o mě, ale proč? Stejně jednou umřu. Všichni jednou umřeme, jenomže já o trochu dřív.
''Nese se večeře!'' řekl a položil ji na stůl.
''Říkala jsem, že nechci!''
''Nemel a sněz to!'' řekl a pak vyšel z pokoje. Podívala jsem se na to, co se nachází na talíři. Fuj, řekla jsem si v duchu a sedla si zpátky na postel.

Emily

It's complicated - 68. díl - The End

13. srpna 2013 v 19:27 | *Louigi |  It´s complicated
O 1 rok později
Vicky
''Vicky! Hoď sebou! Rezervaci máme na dvanáct!'' zakřičel na mě Niall. Právě teď se chystáme na oběd do restaurace. Ne nic neslavíme. Žádné výročí, těhotenství nebo zásnuby.
Nastoupili jsme do auta a Niall vyjel na cestu. Za ten rok se toho moc nestalo. Stále pracuju v Nando's, bydlím stále v tom bytě jako předtím, pořád se poflakuju s Dominikem, i když teď už ne ta moc jako dřív. On tráví, co nejvíce času se svojí přítelkyní, pro mě je to zatím tajná neznámá a já se snažím, co nejvíce času trávit s Niallem, i když to jde těžko, protože kluci teď nahrávají novou desku, ale pořád lepší než kdyby byl někde na turné. Jednou za týden, jdeme všichni do domu kluků a uděláme si společný večer, který je vždycky nezapomenutelný. Je to moje druhá, no druhá, o rodičích jsem neslyšela už pěkně dlouho, je to moje rodina. S Niallem jsem šťastná. Šťastnější než kdy předtím. Když jsem s ním, tak okamžitě zapomenu na to, co mě štve. Zapomenu na všechny problémy a starosti.
''Nad čím přemýšlíš?'' zeptal se mě.
''Nad vším, nad tebou,'' odpověděla jsem.
''Jsem strašně sexy a nemůžeš mě vyhnat z hlavy.''
''Přesně tak. Doufám, že mě zase nevezmeš do té nejluxusnější restaurace, která existuje,'' řekla jsem.
''Neboj, tohle nebude luxus,'' řekl a dál se věnoval řízení.
Vystoupili jsme z auta, které Niall zaparkoval před restaurací. Tentokrát nelhal, nebyla to žádná luxusní restaurace plná povrchních lidí. Propletla jsem si ruce s těmi Niallovými a společně s ním vešla dovnitř. Hned se nás ujal číšník, který nás zavedl k našemu stolu.
''Dám si to, co ty,'' řekla jsem, když jsme studovali jídelní lístek.
''Dejme si steak, tak jako když jsme byly poprvé na rande,'' řekl Niall.
''Dobře, takže jako na prvním rande steak uruguay?'' zeptala jsem se.
''Jo,'' odpověděl. Za chvíli došla servírka a Niall jí nahlásil naši objednávku.
''Je mi to líto, ale steak uruguay nemáme,'' řekla servírka.
''A normální máte?'' zeptal se Niall a ona přikývla.
''Takže dvakrát,'' řekl a servírka odešla. Na jídlo jsme čekali hodně dlouho, a když říkám hodně, tak myslím fakt hodně. Niall už kňučel hladem.
''Vicky, já už to nevydržím.''
''Měl ses nasnídat. Neměl bys takový hlad,'' řekla jsem mu.
''Ale já jsem snídal.''
''Aha.''
''Já mám takový hlad. Žaludek na mě bude naštvaný,'' řekl a pohladil si břicho.
''Ty se chováš jak děcko, ale souhlasím s tebou, mám taky hlad.''
''Pojďme odsud,'' řekl a už chtěl vstát.
''Nialle, vždyť jsme jim řekli objednávku,'' zastavila jsem ho.
''Kašlu na objednávku. Jdeme!'' zavelel a vstali jsme. Rychlým krokem jsme vyšli z restaurace a nasedli do auta.
''Kam jdeme teď?'' zeptala jsem se.
''První se stavím, pro hranolky v mekáči, pak si je sníme a pak tě někam vezmu,'' řekl a sledoval cestu před sebou.
''Kam?''
''Sám ještě nevím,'' pokrčil rameny. A jak řekl, koupil hranolky, které jsme si pak snědli, a pak mě vzal na místo, na které jsem chtěla vždycky jít. Vyhlídka na město.
''Nialle! Tohle je tak krásné,'' řekla jsem a objala ho.
''V noci by to bylo hezčí,'' řekl.
''Kdo říká, že nemůžeme počkat do stmívání?''
''Jak jenom chceš,'' pokrčil rameny. Stoupla jsem si, co nejblíž to šlo a Niall vedle mě. Objal mě kolem ramen.
''Miluju tě,'' přerušil ticho.
''Taky tě miluju,'' řekla jsem a spojila naše rty.
''Navždy…'' zašeptal Niall.
''…Spolu,'' dokončila jsem.

-THE END-

Poslední díl. Tohle je první povídka, kterou jsem kdy dokončila, to chce oslavu :D. Napsala jsem 68 částí + prolog, což je 69 :D tohle čislo se mu musí nacpat všude :D (je možné že jsem blbší než jsem si myslela a blbě jsem přičetla jedničku k šedesátce osmičce :D :D). Zítra přidám první díl Forever & Always, můžu jenom doufat, aby to bylo lepší než tohle.
PS. Crazy, co je s tebou? Už ses dlouho neozvala a já se začínám bát.

It's complicated - 67. díl

12. srpna 2013 v 19:40 | *Louigi |  It´s complicated
Vicky
Jasně, musím si to promyslet a hned potom se s ním vyspím. Super. Ale jemu se prostě nedá odolat.
''Dobré ráno,'' řekl mi Niall, když otevřel oči.
''Hm…Dobré,'' řekla jsem. Vstala jsem z postele a oblekla si všechno, co jsem si minulou noc sundala, teda co mi Niall sundal.
''Kam jdeš?''
''Mám strašný hlad, takže na snídani,'' odpověděla jsem a vyšla ze dveří. Vůbec to tady neznám, takže jsem půl hodiny bloudila hotelem, než jsem našla jídelnu. Příště si vezmu GPSku. Tolik dveří, chodeb a výtahů jsem pohromadě nikdy neviděla.
Vešla jsem do jídelny/restaurace sama nevím, co to bylo. Viděla jsem kluky a holky sedět u stolu. Byl tam ji Niall. Tohle mi muselo vážně trvat hodně dlouho.
''Ahoj,'' pozdravila jsem je a sedla si na poslední volnou židli. Shodou okolností byla vedle Nialla. Odzdravili mě a dál se věnovali konverzaci na téma 'kolik toho včera Louis vypil.'
''Kde jsi byla tak dlouho?'' zašeptal Niall.
''Trošku jsem se ztratila,'' odpověděla jsem a ten malý skřet se samozřejmě začal smát.
''Horane taky jsi mohl jít se mnou a ukázat mi to tady,'' hodila jsem na něj vražedný pohled.
''Já jsem nevěděl, že máš až tak blbý orientační smysl.''
''Hlavně, že ty máš dobrý.''
''Ještě řekni, že ne.''
''No tak schválně. Zaveď mě do tvého pokoje, sám,'' řekla jsem.
''Až po jídle,'' řekl a pustil se do toho, co si objednal. Popravdě, mě už chuť k jídlu přešla.
''Kam jste se vytratili včera v noci?'' zeptal se mě a Nialla Harry. Niall se začal dusit rohlíkem, který si právě narval do pusy.
''Sam, odjíždíme zítra nebo až za týden?'' změnila jsem téma.
''Hm…Za týden,'' odpověděla. Zajímavé, že si nikdo ani nevšiml toho, že jsme neodpověděli na Harryho otázku. Možná jim stačil dusící se Niall.
''Jdeme?'' zeptala jsem se Nialla, který právě dojedl.
''Jo,'' odpověděl a vstal. Když jsem se otočila, slyšela jsem, jak zašeptal, ''Liame, v které patře máme pokoj?''
Než stihnul Liam odpovědět, otočila jsem se.
''Vážně Nialle?'' zvedla jsem obočí a nechala ho jít před sebou. Vešli jsme do výtahu a Niall dlouho přemýšlel, které číslo zmáčknout.
''Já myslím, že by to mohlo být 34, ale 14 taky není špatné číslo. Každopádně je tam někde čtverka,'' řekl.
''Tak už něco zmáčkni. Ráda bych se dožila šedesátky,'' řekla jsem a Niall zmáčknul 34. Vyjeli jsme na to patro a Niall nesouhlasně zakroutil hlavou.
''Co?''
''Takový koberec, tam není,'' řekl a znovu přemýšlel, které číslo patra by to tak mohlo být.
''V tomhle hotelu jste déle jak dva měsíce a ty si stále nepamatuješ, ve kterém patře jste?''
''Já jsem nikdy nejel sám. Vždycky se mnou jel jeden z kluků nebo Paul,'' pokrčil rameny a zmáčknul 14. Když jsme vyjeli na patro, Niall zase zakroutil hlavou a zmáčknul 24. Takhle to pokračovalo ještě s několika patry.
''Vzdáváš to?''
''Ne, jednou se musím trefit,'' řekl.
''Jak chceš,'' pokrčila jsem rameny. Tohle bude ještě zábavné.
''Nialle, za týden odjíždím. Chtěla bych, stihnou letadlo,'' řekla jsem po dalším patře.
''Teď už se trefím, vážně,'' řekl a zmáčknul 35. Vyjeli jsme na to patro a Niall radostí poskočil.
''Říkal jsem to! Tohle je naše patro!''
''A pak že v tom čísle byla určitě čtverka,'' zakroutila jsem nad ním hlavou a vyšla z výtahu.
''A víš vůbec, který je tvůj pokoj?'' zeptala jsem se.
''Nejsem debil,'' řekl a společně jsme šli k posledním dveřím.
''Sakra!'' zanadával Niall.
''Co je?''
''Nemám klíč,'' začal se smát.
''A pak že nejsi debil.''
''Co jsi to řekla?'' vykulil na mě oči.
''Nic,'' řekla jsem nevinně. Sedla jsem si na zem a opřela se o zeď. Niall zkusil zaklepat, ale když nikdo neotvíral, posadil se vedle mě.
''Vicky?'' zeptal se.
''Hm?''
''Jak je to teď s námi? To, co se stalo včera…Jsme teď znovu spolu nebo to bylo jenom kvůli alkoholu nebo něčemu?''
''Miluju tě a-''
''To mi stačí,'' přerušil mě Niall.
''Ale to, co jsi mi udělal, se těžko zapomíná, ale já bez tebe prostě nemůžu žít,'' řekla jsem.
''Omlouvám se Vicky, chápu, že na to asi nikdy nezapomeneš a sám musím přiznat, že jsem debil, ale jeden bez druhého prostě nejsme kompletní… Jeden bez druhého jsme trosky.''
''Totální trosky! Já tě tak zkurve*ě moc miluju,'' řekla jsem.
''Ne víc, jak já.''
''Dokaž to,'' řekla jsem.
''S radostí,'' usmál se Niall a políbil mě.
Takže tohle je předposlední část. Zítra přidám poslední, asi, a pak začnu přidávat F&A.