BLOG POZASTAVEN! (Příběhy na Wattpad.com)

Just me & you - 2. díl

10. července 2014 v 19:10 | *Louigi |  Just me & you
Isabella
Zakňučela jsem bolestí. Udržovala jsem zavřené oči. Bála jsem se je otevřít. Přežila jsem? Jak je to vůbec možné? Přece jsme spadli nebo ne? Hlavou jsem se opřela o zadní část sedačky přede mnou. Nebyla to zrovna pohodlná poloha. Bolela mě hlava.
Neslyšela jsem kolem sebe hlasy ani žádný pohyb, který by dosvědčil, že je někdo naživu. Měla jsem strach, že pilot a i ten kluk, jehož skupinu zrovna neoblibuju - nebudu lhát, nemám je ráda- jsou mrtví.
Konečně jsem otevřela oči. Udeřilo mě do nich denní světlo. Byla jsem v bezvědomí? Oči jsem si promnula dlaněmi. Při každém pohybu levé ruky jsem cítila píchnutí v zápěstí.
Podívala jsem se z malého okýnka, které nebylo nejčistší. Jediné, co jsem viděla, byl žlutý písek na zemi.
Otočila jsem hlavu nalevo, abych se ujistila, že je ten kluk v pořádku. Bezvládně seděl na sedačce, oči měl stále zavřené, ale všimla jsem si, že jeho hrudník se při každém nádechu zvedá. Na jeho čele byla krvácející rána.
Odepnula jsem si pás, díky kterému jsem pravděpodobně přežila, a kleknula jsem si do úzké uličky před toho kluka - něco mi říká, že se jmenuje Louis, jsou jich plné časopisy. Opatrně jsem s ním zatřásla. Zabručel, ale oči nechával zavřené.
''Hej,'' znovu jsem jím zatřásla, tentokrát o něco silněji, ''vstávej!'' Párkrát zamrkal očními víčky a pak zhrozeně otevřel oči. Dlaní si sáhl na čelo, a pak se na ruku podíval. Měl na ní krev. Vykulil oči.
''Co se stalo?'' zmateně se na mě díval.
Pokrčila jsem rameny, ''nevím. Asi jsme spadli.'' Snažila jsem se chovat klidně, ale uvnitř mě se míchal strach s nervozitou.
''Myslím, že krvácím z čela,'' řekl vystrašeně a znovu si dlaní šáhl na ránu.
''Jo,'' přikývla jsem, ''krvácíš.'' Ruku jsem si strčila do kapsy a vylovila balíček kapesníků. Jeden jsem mu podala. Přiložil si ho na čelo a setřel si ještě nezaschlou krev.
''Je to jenom škrábnutí,'' řekla jsem, když setřel všechnu krev. Na čele mu zbývala už jenom úzká čárka.
''Je pilot v pohodě?'' odepnul si pás a chtěl vstát, ale nemohl, protože jsem mu bránila v cestě.
''Nekontrolovala jsem ho,'' odpověděla jsem. Stoupla jsem si a tím mu uvolnila cestu. Až teď jsem si všimla pilota, který nehybně seděl. Hlavu měl zakloněnou dozadu.
Ten kluk - asi Louis - opatrně kráčel uličkou až k jeho sedadlu. Párkrát s ním zatřepal, nejevil žádnou známku života. Zvedl se mi žaludek. Dva prsty mu přiložil na tepnu na krku, aby zkontroloval tep. Podíval se na mě vystrašeným pohledem a zakroutil hlavou. Je mrtvý. Zůstali jsme tu sami.
''Asi si zlomil vaz,'' prolomil ticho a šel ke mně.
''Uh…'' nevěděla jsem, co říct, ''co- co s ním budeme dělat? ...myslím s jeho tělem.''
Podíval se do země, ''uhm… možná … bychom ho měli pohřbít?'' Jeho věta vyzněla spíš jako otázka. Pokrčila jsem rameny.
''Jsem Louis,'' představil se a tím změnil téma na příjemnější rozhovor. Má intuice byla správná, jmenoval se Louis.
''Isabella,'' řekla jsem. Nastalo trapné ticho. Louis nevypadal na to, že ho přeruší, proto jsem se slova ujala já, ''asi bychom měli vyjít ven a podívat se kde jsme.'' Louis přikývl a udělal krok ke dveřím, které následně za použití síly otevřel. Vyskočil z letadla na zářivě žlutý písek. Natáhl ke mně ruku, chtěl mi pomoc, ale já jsem ji nepřijala. Zvládnu přece sama vyskočit, když výška není ani třicet centimetrů. Dopadla jsem na písek a couvla dál od letadla, přesně to udělal i Louis. Zírala jsem na letadlo, které bylo zabořené v písku. Jak jsme mohli přežít?
Pláž byla obrovská. Slunce svítilo přímo na písek, který se díky jeho dopadu třpytil. Vlny moře naráželi do zadní části letadla. Naše pohledy se upřely před nás. Tyčilo se tam nespočetné množství zelených stromů, ostnatých keřů a palem.
''Měli bychom najít pomoc,'' řekla jsem. Strčila jsem si ruce do kapes mých modrých šortek a začala kráčet k nejbližším stromům a palmám. Neslyšela jsem za sebou Louisovi kroky, proto jsem zastavila a otočila se na něj. Ještě stále stál na tom samém místě a rozhlížel se kolem. ''Jdeš nebo ne?!'' zakřičela jsem. Vrátil se zpátky do reality a rozběhl se ke mně.
''Nemyslím si, že tady někoho najdeme,'' řekl po chvíli. Procházeli jsme pralesem - doslova. Rukami jsem odstrkovala odrostlé větvičky, které mi bránily v procházení. Každou chvíli mě na mém těle něco zalechtalo nebo bodlo. Hmyzu tady bylo vážně požehnaně.
''Nebuď pesimistický,'' zakoulela jsem očima. Sama jsem si ale myslela to samé. Tenhle ostrov vážně nevypadá obydleně.
''Nejsem pesimistický. Podívej se kolem!'' začal křičet, ''ano správně, nic tady není! Jenom stromy, tráva, palmy, keře. Jediné živé bytosti tady kolem jsou ti zasra*í komáři a další havěť, kterou jsme ještě nestačili objevit!'' Musela jsem si povzdechnout. Nechtěla jsem to přiznávat a už vůbec jsem neměla v plánu dát to najevo, ale měl pravdu.
Nereagovala jsem na jeho proslov a kráčela dál. Kdybych věděla, že se ocitnu na ostrově, rozhodně bych si nenazula žabky. Bláto se mi lepilo mezi prsty a na paty.
''Odkud vůbec jsi?'' zeptal se mě, aby mezi námi udržel nějakou konverzaci.
''Z Jedburghu, to je ve Skotsku,'' upřesnila jsem, ''ale žiju na různých místech.''
''Co?'' podivil se, ''kde a proč?'' Měl až moc otázek na to, aby se mi na ně chtělo odpovídat. Ale jsem slušně vychovaná, takže…
''Například v New Yorku, Los Angeles, v Austrálii a na různých místech v Evropě. Pracuji jako průvodkyně. Letím tam, kam mě cestovka pošle,'' vysvětlila jsem.
''To musí být super,'' i když jsem ho neviděla, cítila jsem, jak se usmál, ''na Mauii jsi byla taky jako průvodkyně?'' Jeho otázky mi začínaly lézt krkem.
''Jo,'' odpověděla jsem jednoduše. Pravda byla taková, že na Mauii jsem sice měla provázet lidi po různých památkách, ale den po příletu mě odvolali a já se měla vrátit zpátky do New Yorku. Neměla jsem náladu to Louisovi vysvětlovat.
Zaslechla jsem tichý hukot vody. Přidala jsem do kroku. Netrvalo to dlouho a já spatřila obrovské jezero s malým vodopádem. Azurová voda mě doslova lákala, abych do ní skočila, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Hledali jsme přece pomoc.
''Krása!'' Louis upřeně hleděl na jezero. Kývla jsem hlavou a znovu se dala do chůze. Po chvíli jsem za sebou slyšela i Louisovi kroky.
''Kolik ti vůbec je?'' Další otázka. Obrátila jsem oči v sloup.
''Dvacet jedna,'' odpověděla jsem. Nemusela jsem se ho ptát na jeho věk. Podle článků v časopisech jsem moc dobře věděla, že má dvacet dva. Ano, vím, říkala jsem, že je nemám ráda, ale co mám dělat při nudném, několikahodinovém letu, když se v časopisech píše jenom o nich?
''Měli bychom se vrátit. Za chvíli se začne stmívat,'' otočila jsem se na něj. Neměla jsem ani tušení kolik je hodin. Louis přikývl a otočil se. Tentokrát šel první on. Každou větvičku, která mu přišla do cesty, chvíli podržel, aby se ujistil, že mě nepraští do obličeje. Podle činů bych řekla, že je milý, ale když otevře pusu… nemám ráda jeho vyzvídání a bohužel mi je jasné, že se toho jen tak nezbavím.
 

Just me & you - 1. díl

5. července 2014 v 18:40 | *Louigi |  Just me & you
Louis
''Vážně chceš letět už dnes?'' ujistil se Harry, ''můžeš počkat aspoň do zítřka. Řítí se sem bouřka,'' ukázal na nebe. S klukama jsem stál u letadla s cestovní taškou přehozenou přes rameno. Konečně jsme měli mít zasloužené volno, ale v mém životě se vždy něco zvrtne. Hawaii jsem si neužil ani den.
''Rád bych zůstal, ale musím,'' povzdechl jsem si, ''Eleanor mě potřebuje.'' Kluci souhlasně přikývli. Věděli, v jaké jsem situaci, kdyby byli mnou, udělali by to samé.
Letadla odtud nelétají často. Jedno za jeden den a i to je pro tuto destinaci příliš. Jsme na Maui. Podle informací z wikipedie je to druhý největší ostrov Hawaje. Ano, je pravda, že je hodně velký, neprošli bychom ho ani za měsíc - já s mou fyzičkou a nadšením pro sport bych ho neprošel ani za sto let, ale lidí tu moc není. Žádní otravní fanoušci, novináři, fotografové - jen místní, což je dobře.
''Zavolám vám hned, jak přiletím na Honolulu,'' skupinově jsme se objali. Cesta do Los Angeles mi bude trvat dobrých patnáct hodin. Až teď jsem začal přemýšlet, proč jsme si sakra vybrali tak komplikovanou destinaci bez letiště. V Honolulu musím přestoupit na normální dopravní letadlo, které mě bezpečně dopraví do Los Angeles, a v Los Angeles přestupuju na letadlo do Londýna. Super.
''Fajn, ale nezapomeň, znáš přece svou paměť,'' napomenul mě Liam. Zakoulel jsem nad ním očima.
Nedočkavě jsem čekal na pilota, který měl podle hodinek už deset minut zpoždění. Když nevyrazíme teď, budu mít problém stihnout letadlo v Honolulu.
''Kde je sakra?'' nervózně jsem přešlapoval z nohy na nohu a každou sekundu kontroloval hodinky. Po téhle větě se u letadla konečně objevil pilot - kdyby se tak nepředstavil, ani bych ho nepoznal. Nenosí piloti uniformu? Tenhle měl jenom světle hnědé kraťase a hawaiskou košili.
''Šťastnou cestu,'' popřál mi Niall.
''Nezapomeň zavolat,'' připomenul mi Zayn nad čímž jsem zase musel zakoulet očima. Copak jsem vážně tak nezodpovědný?
''A pozdravuj Eleanor,'' dodal Harry, ''vyřiď jí, že na ni a její mámu všichni myslíme.'' Souhlasně jsem přikývl a vděčně jsem se usmál.
''Ahoj, kluci,'' mávl jsem rukou, kluci společně odcházeli pryč. Po třech schodech jsem vystoupil do letadla. Chtěl jsem si jít sednout, ale uslyšel jsem dívčí, křičící hlas.
''Počkejte!'' Stál jsem ve dveřích letadla a zíral na malou utíkající blondýnku.
''Počkejte, prosím!'' křičela. Za sebou táhla černý kufr, který jí neumožňoval utíkat moc rychle. Pilot stál skoro vedle mě a laskavě na ni čekal.
''Letíte na Honolulu?'' zeptala se udýchaným hlasem, když k nám doběhla. Pilot přikývl. Couvl jsem ode dveří, aby mohla nastoupit, a konečně jsem si sednul. Slyšel jsem, jak mu vřele poděkovala a pak se konečně dostala do letadla.
''Jsem zvědavá, jestli tenhle křáp vůbec vzlétne,'' zamumlala si tiše. Nad její poznámkou jsem se zlehka usmál. Vlastně měla pravdu. Zvenčí letadlo nevypadá zrovna pojizdně a uvnitř je to možná ještě horší. Jsou tady dvě uličky sedadel, každá se skládá ze tří, které jsou postavená za sebou, tudíž sedíte na jednom sedadle nalepení na oknu. Podle toho co znám bývají vždy dvě sedadla přitisknutá vedle sebe, takže když jste sami, máte jedno volné na položení pití, batohu, notebooku nebo dalších různých blbostí, ale tady to tak není - jedno rozviklané sedadlo a konec. Pohodlí.
Posadila se na sedadlo v druhé uličce, hned vedle mě. Kufr si hodila na sedadlo za ní. Připoutala se pásem, což mi připomnělo, že bych to možná měl udělat i já. Nebudu lhát, divil jsem se, že tady nějaké bezpečnostní pásy jsou.
''Můžeme vyrazit?'' otočil se na nás pilot. Další důkaz toho, že tohle letadlo je křáp - v normálním letadle přece nevidíte na pilota, ale tady ano.
Oba jsme přikývli. Zkontroloval jsem čas na hodinkách. Bylo něco po šesté večer, začínalo se stmívat a já se čím dál víc hrozil toho, že letadlo z Honolulu nestihnu.
Pilot konečně nastartoval a my jsme po rozjetí na trávě - ano, na trávě - vzlétli. Hlavu jsem si opřel o špinavé, skleněné okýnko. Chtěl jsem zavřít oči, ale letadlem to tak házelo a škubalo, že spaní v takové situaci nepřipadalo v úvahu.
Z okna jsem viděl černou, zataženou oblohu, kterou občas osvítil blesk. Po chvíli začalo pršet a blesky začaly v intervalech lemovat oblohu.
''Jestli se chceme do Honolulu dostat v čas, musíme letět skrz,'' zakřičel pilot. Mohl jsem být rád, že jsem ho přes ten randál vůbec slyšel. Začínal jsem se bát. Letět skrz bouřku nevěstí nic dobrého.
Můj zrak se zastavil na té blondýnce. Strach v jejích očích byl snadno rozpoznatelný. Rukou svírala bezpečnostní pás a nervózně poklepávala nohou.
Prudké cukání každým okamžikem zesilovalo. Díky tomu jsem poznal, že jsme v bouřce - zní to tak strašně divně. Asi jsem měl vážně počkat na ráno. Ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera. Tohle bylo vážně blbé rozhodnutí.
Slyšel jsem tvrdou ránu, po níž letadlo cuklo ještě víc než v předcházejících minutách. Cítil jsem, jak ztrácíme výšku a letíme dolů.
''Mayday, mayday, mayday'' začal křičet pilot do vysílačky. Do prdele. Do prdele. Do prdele. Jedině na tyhle slova - a spoustu dalších sprostých - jsem si v téhle situaci dokázal vzpomenout. Pořád jsem si je v duchu opakoval.
''Mayday, mayday,'' opakoval znovu. Řítili jsme se dolů. Jsem moc mladý na to, abych zemřel, sakra.

Forever & Always - 48. díl - Konec

2. července 2014 v 10:19 | *Louigi |  Forever & Always
Louis
Tmavým pokojem se rozléhaly mé vzlyky. Po tvářích mi tekly slzy, které se nehodlaly přestat tvořit v mých očích. Opustila mě. Navždy.
Proč zrovna ona?! Kur*a! Naštvaně jsem kopnul do skříně… a znovu. Nezajímalo mě, že jsem si asi zlomil všechny prsty na noze. Nezajímalo mě nic. Život pro mě ztratil smysl v momentu, kdy jsem pochopil, že už nikdy neotevře oči. Už nikdy se nebudu moci zadívat do těch jejích modrých kukadel. Už nikdy neuvidím její úsměv, neuslyším její smích. Už nikdy se mě nedotkne a nevyšle elektřinu po celém mém těle. Už nikdy od ní neuslyším větu 'miluju tě.' Už nikdy nepocítím ten pocit zamilovanosti.
Možná je to tím randálem, který jsem před chvílí vytvořil kopáním a mlácení do skříně nebo jen jeho intuicí - do pokoje vešel Harry. Hned jak zahlédl můj zničený obličej, bratrsky mě objal.
''Musíš se vzchopit,'' řekl mi povzbudivě, když se odtáhl z mého pevného objetí, ''Emily by tě nechtěla vidět ubrečeného a zlomeného.'' Kývl jsem hlavou. Měl pravdu. Em byla vždycky silná a nikdy by mě nechtěla vidět v takovém stavu, v jakém jsem teď.
Harry mě naposled poplácal po rameni a vyšel z pokoje. Sedl jsem si na postel a složil si hlavu do dlaní. V hlavě jsem si opakoval: nebreč, nebreč, nebreč. Nefungovalo to. Nemohl jsem se jen tak z nenadání 'vzmužit' a brát tuhle situaci tak jak je. Prostě to nešlo.
Byla moje všechno. Miloval jsem ji celým svým srdce. Vím, že jsem mladý a taky vím, že Em pro mě nemusela být ta pravá, ale tím jsem se teď vůbec nezabýval. Nestaral jsem se o to, že kdyby neumřela, možná bychom se časem rozešli. Sral jsem na budoucnost a otázky typu co by, kdy by. Zajímala mě přítomnost. A ta byla právě teď o smutnění a loučení se s osobou, kterou jsem miloval a na kterou nikdy nezapomenu. Nikdy. Obrovská část mého srdce bude vždy patřit jenom jí. Má mysl, mé srdce, já, jsme tu byli, jsme a budeme jen pro tebe, Em. Vždy a navždy. Dávej na mě pozor tam shora a nikdy na mě nezapomínej… já na tebe nezapomenu, to ti můžu slíbit.
-KONEC-
Poslední díl. Ano, je trošku víc kratší. První díl JM&Y se pokusím přidat buď zítra nebo ještě někdy tento týden.
 


Forever & Always - 47. díl

30. června 2014 v 13:52 | *Louigi |  Forever & Always
O dva měsíce později
Emily
Můj stav byl ze dne na den horší. Už jsem ani nemohla jít na záchod bez pomoci. Stále mi někdo stál za zády a pomáhal mi. Štvalo mě to, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Sama bych nezvládla naprosto nic.
Jedenkrát týdně musím navštěvovat nemocnici. Poslední dobou si myslím, že je to jen kvůli tomu, aby se ujistili, jestli ještě žiju. Nejde přehlédnout ty překvapené pohledy, které se jim objeví na tvářích, když mě spatří. Nejspíš čekali, že do týdne umřu, ale já jsem vždy musela být jiná. Už dva měsíce přesluhuju.
Přemýšlím, jestli matka v našem domě každodenně nekoná den otevřených dveří. Pořád mám nějaké návštěvy. Samozřejmě, že jsem ráda, když mě přijde navštívit Louis (ten už tady prakticky bydlí, nehne se ode mě ani na krok), Chloe, Alex nebo kdokoliv z kluků, ale vytáčí mě, když přijde nějaká má namyšlená bývalá spolužačka, se kterou jsem si ve škole nevyměnila takřka ani jedno slovo. Říkala jsem matce, ať jsem ty 'neznámé' lidi nepouští, ale ona mě neposlouchá. Je to jako mluvit do sloupu. Cokoliv řeknu, udělá naprosto jinak. Ach ta mateřská láska.
''Lou,'' z mé pusy vyšel chraplavý hlas, ''vážně můžeš jít domů. Vnitřní pocit mi říká, že do zítřka ještě přežiju.'' Nikdy jsem nebrala smrt vážně. Vždy to pro mě byl jen nějaký druh vysvobození. Stejně jako teď. Jasně, že nechci opustit rodinu, kamarády a hlavně HO, ale co nadělám? Správně, nic. Právě proto se musím chovat, jakoby se nic nedělo.
Louis zakoulel očima a obrátil se na pravý bok, aby ne mě líp viděl. I když teda nevím na, co se chtěl dívat. Jsem jen ležící troska, která se nedokáže sama ani pohnout - přeháním (možná). ''Nejdu.'' Byl tak strašně tvrdohlavý. ''Víš přece, co jsme chtěli dělat,'' mrkl na mě a na jeho tváři se objevil lišácký úsměv.
Bouchla jsem ho do ramene a zakroutila hlavou, ''myslím, že minule to bylo naposledy. Všechno mě bolí.''
''Dělal jsem si srandu,'' chytl mě za ruku, ''a určitě to nebylo naposledy. Tím jsem si jistý.'' Škoda, že já ne. Usmála jsem se na něj a stiskla jsem jeho ruku. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem spát, ale unavenost ve mně se řídila podle svého.
***
''Myslíte si, že to další měsíc zvládne?'' slyšela jsem Louisův zraněný hlas. Nechala jsem oči zavřené a předstírala, že stále spím. Cítila jsem, že jeho ruka je stále propojená s tou mou.
''Nevím,'' odpověděla matka, ''musíme doufat.'' Přála bych si, abych nemusela slyšet tenhle jejich rozhovor. Proč jsem se sakra musela probudit tak brzy? Bolelo mě, jak doufají, že to zvládnu, i když já vím, že už dál nemůžu. Padám dolů. Okolo není nic, čeho bych se mohla chytit. Prostě jenom volně padám. Vím, že dno je už blízko. Každým dnem jsem mu blíž a blíž.
Stisk ruky povolil. Postel se párkrát prohnula. Slyšela jsem jemné dupání po podlaze a následně přivření dveří. Doufajíc, že jsem sama, jsem otevřela oči. Párkrát jsem zamrkala, abych si zvykla na zářivé, denní světlo. Podívala jsem se doleva ke dveřím, abych se ujistila, že v pokoji nikdo kromě mě není. Leknutím jsem málem nadskočila.
''Ježiši,'' chytla jsem se za srdce, ''víš, jak jsem se tě lekla?'' U postele seděl usmátý Alex. V ruce držel hrnek, ze kterého vycházel kouř. Zase čaj? Nahodila jsem nechutný obličej a obrátila oči v sloup.
''Pij,'' opatrně mi podal horký hrnek.
''Musím?'' Podívala jsem se na něj štěněcím pohledem. Za ty týdny už jsem přečajovaná. Ještě když ho musím pít bez cukru. Hořký hnus.
Kývl hlavou, ''jo.'' Znovu jsem zakoulela očima a opatrně, tak abych se nepopálila, jsem si usrkla malý doušek, který okamžitě přinesl hořkost do mé pusy. Hrnek jsem položila na noční stolek s tím, že ho za chvíli vyleju do květináče.
''Jak se cítíš?'' Otázka, která mi začínala lézt na nervy. Mě se prostě nikdo nemůže zeptat na normální otázku jako je například, vidělas včera nový díl Dextera? nebo poslechla sis novou písničku od OneRepublic? Pořád jenom ta otravná věta, jak se cítíš?.
''Mám se fajn,'' řekla jsem sarkasticky, ''jsem bledší než támhleta stěna,'' ukázala jsem na bílou zeď nalevo od postele, ''třeští mi hlava, každou chvíli čekám, kdy mi z těla vyskáčou orgány, bolí mě snad každý sval v těle. Chceš slyšet víc?'' tázavě jsem zvedla obočí.
''Ani ne,'' Alex zakroutil hlavou, ''takže podle toho popisu se cítíš jako troska?''
''Děkuju za připomenutí, bratříčku. Na chvíli jsem zapomněla, jak vypadám a co jsem,'' řekla jsem s úsměvem na tváři. Brala jsem to jako vtip, ale Alex podle všeho ne.
''Promiň,'' zahleděl se na zem.
''Alexi,'' vyslovila jsem jeho jméno, ''bylo to myšleno jako vtip, chápeš? Měl ses začít smát. To je to, o čem vtipy jsou. Pokud ti to nepřišlo směšné, tak ses měl alespoň falešně usmát, abych si nepřipadala blbě.''
Alexovi se na tváři vytvořil malý úsměv, ''do příště se polepším, slibuju.'' Po téhle větě mě objal a se slovy 'přijdu zítra' opustil můj pokoj.
Netrvalo to ani minutu a vrátil se Louis. Nestihla jsem vylít ani ten zatracený čaj. Sedl si vedle mě na postel a usmál se.
''Střídání stáží?'' prolomila jsem ticho, které se neslo pokojem.
S úsměvem zakroutil hlavou, ''ne. Přišlo mi, že jsme se dlouho neviděli.''
Zakoulela jsem nad ním očima, ''jo, naposledy před půl hodinou. Zlato, sice tě miluju, ale hodinu bez tebe ještě vydržím. Stěží, ale vydržím.''
Pokrčil rameny, ''ale já ne.'' Nahnul se ke mně a spojil naše rty. Divím se, že se neodtáhl, protože ta chuť toho čaje… no prostě fuj. Chytl mě za bradu, tím prodloužil polibek. Vjela jsem mu rukou do vlasů. Kdybych mohla, nechala bych tenhle moment trvat navždy. Každý moment s Louisem bych nechala trvat navždy.
''Miluju tě,'' řekl, když se odtáhl a opřel si čelo o to mé.
''Taky tě miluju,'' usmála jsem se na něj. Kdybych věděla, že je to poslední věta, kterou kdy řeknu - kterou MU kdy řeknu - přidala bych do ní ještě o trochu více citu.
Předposlední díl. Poslední přidám někdy během tohoto týdne. :)

Forever & Always - 46. díl

27. června 2014 v 15:14 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Znovu jsem seděla v doktorově kanceláři, ale tentokrát jsem už čekala na výsledky. Lhala bych, kdybych řekla, že nejsem nervózní. Vlastně jsem se strachy třepala.
Dovnitř vešel doktor s deskami, ve kterém byly založeny papíry. Nad vrstvou, která tam byla, jsem znervózněla ještě víc.
Nasadil si brýle, které mu ležely na stole. Nikdy jsem ho neviděla nosit brýle a to ho znám už dost dlouho. Začal listovat a pročítat si ty papíry. Z jeho tváře jsem nemohla vyčíst, jestli je můj stav v pořádku nebo ne. Ale podle těch brýlí… prostě mě znervózňovaly a děsily.
Odkašlal si a odložil desky s papíry na stůl, brýle si nechal na očích a podíval se na mě. Čekala jsem, že něco řekne, ale on stále mlčel.
''Uhm… jak to vypadá?'' zeptala jsem se, když mi to ticho začínalo lézt na nervy.
''Emily,'' začal, pohled na tváři se mu bleskurychle změnil. Je to špatné, bylo první, co mě napadlo podle jeho výrazu na tváři. ''Není to dobré,'' sklonil hlavu. Věděla jsem to… věděla jsem to.
''Co to znamená?'' zeptala jsem se.
''Měl bych si promluvit s tvými rodiči,'' neodpověděl na mou otázku.
''Jak zlé to je?'' nereagovala jsem na jeho předešlou větu, vždyť on přece taky nereagoval na mou položenou otázku.
''Hodně,'' podíval se do země. Věděla jsem, že se nedozvím žádné dobré zprávy.
''Co je hodně?'' Hodně je neustálený pojem. ''Kolik času mám?''
Zvedl hlavu a se smutným pohledem se na mě podíval, ''měla bys začít dělat věci, které chceš.''
Zhluboka jsem se nadechla a prohrábla si vlasy, ''to je to až tak špatné?'' Neodpověděl, jenom přikývl.
***
Hned jak jsem vyšla z doktorovy kanceláře, padla jsem Louisovi do náruče. Na jeho tváři bylo vidět, že chce slyšet vysvětlení. Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí. Je až neuvěřitelné kolik do mě tyhle dvě modré kukadla dokážou vehnat klidu a pohody.
''Je to špatné,'' řekla jsem popravdě.
''Co znamená špatné?'' podíval se na mě zmateným pohledem, pevně mě držel za ruku a nepřerušoval oční kontakt.
''Prý bych měla začít dělat věci, které chci,'' odpověděla jsem. Po vyslovení téhle věty se mi do očí vehnaly slzy. Na jeho tváři jsem viděla smutek a zranění. Když si všimnul mých skleněných očí, uvěznil mě ve svém objetí.
Cesta v autě byla klidná - možná až moc. Oba jsme byli zabraní do svých vlastních myšlenek a za celou dobu jízdy ani jeden z nás neřekl ani slovo.
Po příchodu domů jsem hned zamířila do obyváku. Posadila jsem se na gauč a počkala na Louise, než si sedne vedle mě. Objala jsem ho a položila si hlavu na jeho hruď. Dal mi pusu na čelo a přitáhl si mě ještě blíž.
Po těch útrpných minutách ticha jsem konečně promluvila, ''nevím, jak to mám říct rodičům.''
''Přesně tak jak jsi to řekla mě,'' řekl.
''Není to tak snadné,'' přiznala jsem. Přece jenom je něco jiného říct o téhle zprávě člověkovi, kterého mate rádi, a důvěřujete mu, než rodičům, kteří nejsou zrovna ti nejlepší na světě.
''Nemusíš jim to říkat hned. Nech si to rozležet v hlavě. Třeba jim tvůj doktor zavolá a řekne jim to sám.'' Kývla jsem hlavou. Možná má pravdu. Třeba se toho vážně ujme můj doktor. Říkal přece, že si potřebuju promluvit s mými rodiči.
''Zůstaneš se mnou přes noc?'' změnila jsem téma.
Louis přikývl, ''samozřejmě.'' Usmála jsem se na něj - jsem si jistá, že ta nucenost v něm byla poznat na tisíc kilometrů daleko. V téhle situaci jsem prostě nedokázala vytvořit skutečný úsměv.
Strašně krátký díl, ale nechtělo se mi zdelšovat tenhle díl tím, co chci dát až do dalšího. Už jenom pár částí a je konec.
P.S. Užijte si prázdniny!

Forever & Always - 45. díl

18. června 2014 v 19:31 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Tak jak jsem si myslela. Celou noc jsem proležela v bolestech. Dusila jsem to v sobě a nedávala nic najevo kvůli spícímu Louisovi. Po spolykání ještě několika prášků proti bolesti hlavy, které samozřejmě nezabraly, můžu na 100 % procent říct, že jsem s těmihle umělými, 'účinnými' medikacemi nadobro skončila.
Netrpělivě jsem čekala na východ slunce a na Louisovo probuzení. Chtěla jsem jet do nemocnice. Potřebovala jsem jet do nemocnice. Věděla jsem, co mě tam čeká. V hlavě jsem mohla slyšet to, co mi doktor řekne. Blíží se to ke konci…
Nepatrně jsem se zaradovala, když jsem viděla, jak Louis otevřel oči a párkrát jimi zamrkal. Protřel si je a pak se na mě podíval. Na tváři se mu vytvaroval jemný, ještě ospalý úsměv, ''dobré ráno,'' řekl. Chtěla jsem mu odpovědět větou 'jak pro koho', ale radši jsem držela všechny emoce ve mně a jen zopakovala, ''dobré ráno.''
Naklonil se ke mně a dal mi pusu na líce. Pak vstal a začal se protahovat. Nedalo mi to, musela jsem se nad jeho cviky zasmát. Podíval se na mě vražedným pohledem, ''co?''
Rychle jsem zakroutila hlavou a obranně dala ruce před mou hruď, ''nic, nic.''
Po jeho ranní rozcvičce si sedl zpátky na postel a zahleděl se na mě. Musela jsem vypadat hrozně.
''Jsi bledá jako stěna,'' řekl po chvíli, ''obleč se, jedeme do nemocnice. Nemusím se ani ptát jestli tě ta bolest břicha a hlavy přešla, že?'' zakroutila jsem hlavou. Asi to na mě bylo vážně vidět.
***
Seděla jsem připoutaná v autě a nervózně poklepávala nohou. Louis seděl vedle mě a věnoval se řízení. Byli jsme nedaleko nemocnice.
''Je ti pořád tak špatně?'' zeptal se mě Louis. Nic jsem neříkala, jen jsem přikývla. Neměla jsem chuť mluvit. Neměla jsem na to sílu.
Vystoupila jsem z auta a počkala na Louise, než ho zamkne a připojí se ke mně v chůzi do nemocnice. Obmotal jeho ruku kolem mého pasu a přitáhl si mě blíž.
''Bude to dobré, neboj,'' zašeptal mi do ucha. Chtěl mě uklidnit, ale v téhle situaci to prostě nešlo. Jen jsem se na něj usmála a nedávala najevo svou ustaranost.
Vešli jsme dovnitř. Okamžitě jsem ucítila ten nemocniční pach. Připomnělo mi to, jak moc to tady nesnáším. Vedla jsem Louise chodbou. Přesně jsem věděla kam jít. Doktor Culleman mi při poslední návštěvě řekl, že když se bude cokoliv dít, mám ho vyhledat a tohle je právě okamžik, kdy se něco děje.
Na stěně u bílých dveří jsem spatřila stříbrnou cedulku, na které bylo černě vyryto Dr. Arnord Culleman. Otočila jsem se na Louise a řekla, ''půjdu sama. Počkáš tady na mě?'' Chvíli váhal. Věděla jsem, že mi chce dělat společnost, ale já chtěla mou ne tak skvělou diagnózu slyšet jako první. Nakonec přikývl a dal mi povzbuzující pusu.
Zaklepala jsem a po hlasitém 'dále' jsem vešla dovnitř. Hned jak mě doktor spatřil, na tváři se mu objevil zmatený pohled.
''Emily?'' pronesl spíše jako otázku. Na minutu mi připadalo, že se tímhle ujišťoval, jak se jmenuju. ''Děje se něco?'' Po téhle otázce mi pokynul, abych se posadila do křesla, které se nacházelo naproti stolu, kde seděl.
''Vlastně ano,'' odpověděla jsem, když jsem se posadila. Zvedl obočí v otázce.
''Od včerejšího večera je mi strašně špatně a bolí mě hlava. Prášky nepomáhají. Spíš mi připadá, že po každém dalším prášku je bolest hlavy horší a horší. Doufala jsem, že to do rána přejde, ale ne.''
Doktor přikývl a následně našel a vytáhl mou kartu z velkého skříně, kde byla jména pacientů seřazena podle abecedy. Otevřel ji a začal listovat papíry, které tam byly. Až mě udivoval jejich počet. Začal studovat poslední papír.
Odtrhl od něj oči a začal, ''musíme udělat pár vyšetření, abychom věděli, jak na tom jsi.'' Nepotřebovala jsem ani žádné vyšetření, abych věděla, jak na tom jsem. Přikývla jsem a vstala. Při čekání na sestru, kterou pro mě poslal, jsem se na všechna ty vyšetření snažila psychicky připravit.

Forever & Always - 44. díl

1. června 2014 v 19:15 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Takže,'' řekl Louis chraplavým hlasem, když se ode mě odtáhl, ''dáš mi šanci?'' Nevěděla jsem, co odpovědět. Nebyla jsme si jistá, jestli je to dobrý nápad. Přece jenom, už mi nezbývá moc času a pocit, že bych mu ublížila tím, že odejdu, mě znepokojoval. Ale přesto jsem po chvíli souhlasně přikývla.
Louis se vítězoslavně usmál, ''konečně.'' Znovu se ke mně přiblížil a udělal to, co předtím. Políbil mě.
''Nemůžu uvěřit, že tě líbám s tvým povolením,'' řekl. Zakoulela jsem nad ním očima.
''Nemůžu uvěřit, že tě nechám,'' přitakala jsem. Louis se usmál a oddálil se ode mě. Ze země popadl spadený ovladač a rozvalil se na druhý konec gauče. Přepnul to zpátky na 54, kde běžel jeho dokument o dinosaurech. Hlasitě jsem si povzdechla. Šmejd jeden.
Věděla jsem, že nemá cenu s ním zápasit a hádat se, proto jsem jako chytřejší ustoupila.
''Jdu se osprchovat,'' pronesla jsem a vstala. Ani tahle věta neupoutala jeho pozornost. Obrátila jsem oči v sloup nad tím, jak zahleděný do toho pořadu byl. Vsadím se, že si ani nevšimnul, že jsem vyšla z obýváku.
Zavřela jsem se v koupelně a vešla do sprchy. Pustila jsem na sebe horkou vodu. Pára stoupala vzhůru a mě se z horka a dusna, které se vytvořilo díky horké vodě a páře, začala točit hlava. Raději jsem vylezla z uzavřeného prostoru sprchy a nadechla se jakž takž dýchatelného vzduchu.
Po obhlédnutí své tváře v zrcadle jsem si všimla mých červených očí, do kterých mi při sprchování natekl šampon, a zrudlého obličeje.
Příště radši nastavím vlažnou vodu, pomyslela jsem si a oblekla se do červených kraťasů a černého trička. Rozčesala jsem si mokré vlasy, ze kterých mi neustále kapala voda a pak konečně vyšla ze zadýchané koupelny.
Na posteli jsem spatřila ležícího Louise, který byl tak moc zaneprázdněný čuměním do mobilu, že si ani nevšimnul, že jsem si sedla vedle něj na postel.
''Tomlinsone!'' zamávala jsem mu rukou před obličejem.
Konečně odtrhnul oči od displeje mobilu a podíval se na mě, ''ti to ale trvalo.'' Obrátila jsem oči v sloup a odsunula se od něj dál, protože mi voda z vlasů kapala na jeho tmavě-modré tričko. Všimnul si toho.
''Ems,'' zfalšoval naštvaný hlas, ''to je nové tričko. Nechci ho mokré.'' Zasmála jsem se a strčila do něj rukou, ''běž se osprchovat, smrdíš!'' nařídila jsem mu.
Nevěřícně zvedl obočí a přičichl si k podpaží, ''lžeš!'' Samozřejmě, že jsem lhala. Ale Lou si i tak stoupl a šel do koupelny. Zavřel za sebou dveře a za necelých pět minut jsem slyšela tekoucí vodu a jeho prozpěvování. Sama pro sebe jsem se usmála.
Sáhla jsem na noční stolek a nahmatala mobil. Prošla jsem všechny mé aplikace, ale nakonec jsem stejně zapnula tu, kterou používám vždy, když se nudím. Soliter - nejlepší hra na odbourání nudy.
Za těch pár týdnů jsem se už stihla naučit, že mě při nad přiměřeném hledění do displeje mobilu nebo obrazovky počítače/televize, začne šíleně bolet hlava, ale i tak nikdy nevnímám čas, jak dlouho do té zářící věci hledím. A přesně to se stalo i teď. Zprvu mě začaly jen pálit a trochu bolet oči, ale pak se bolest přesunula do hlavy. Odhodila jsem mobil s rozehranou hrou na kraj postele a natáhla se po krabičce prášků, které měla své čestné místo - nalevo vedle stolní lampičky. Vyloupla jsem jednu tabletku a za pomoci vody, která nevím, kde se tady vzala, jsem ji polkla.
Než se vrátil Louis, stihla jsem všechno vrátit do předešlé polohy. Krabička s léky ležela na obvyklém místě, mobil jsem položila zpátky na stůl a prázdnou sklenku - vypila jsem všechnu vodu - jsem dala na úplný kraj nočního stolku. Nedivila bych se, kdybych do ní v noci strčila a ona by se rozbila na tisíce kousků.
Louis, který si 'zapomněl' obléct tričko, skočil vedle mě na postel a vrazil mi pusu na tvář. ''Dobrou noc,'' řekl.
''Dobrou,'' řekla jsem mu zpátky a zhasnula lampu. Po pokoji se rozlehla tma. Slyšet bylo jen naše dýchání. Nebyla jsem si jistá, jestli Louis stihnul za tu chvíli, co jsem zhasla, usnout. Ale kdyby náhodou, nechtěla jsem ho budit, proto jsem jen tak nehybně ležela pod peřinou. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, ale nešlo to. Nejsem typ člověka, který usne hned. Vždy potřebuju tak hodinu, někdy dvě. Ale dnes večer jsem cítila, že má nemohost usnout není jenom kvůli mému zvyku - jestli to tak můžu nazvat.
Bylo mi špatně. Ale ne tak obyčejně špatně, kdy člověka jen bolí břicho a je mu na zvracení. Připadalo mi to, jakoby mi někdo otáčel se všemi orgány v mém těle a rukou mi je mačkal. Nebyla to ani typická menstruační bolest. Nedokážu popsat, jak mi v té situaci bylo. A když přidám tu bolest hlavy, která ani po práškách nezmizela… prostě jsem se cítila, jako bych měla každou sekundou vybuchnout. Přitáhla jsem k sobě nohy blíž a rukami se chytnula za břicho. I když byla v místnosti tma a já neměla zrcadlo, mohla jsem si představit můj útrpný pohled na tváři.
Neuvědomovala jsem si to, ale asi jsem dělala pěkný hluk, protože jsem slyšela Louisův tlumený hlas, ''Em, co se děje?'' Neměla jsem ani sílu na to odpovědět. Přemohla jsem se a natáhla ruku k lampě, kterou jsem stlačením tlačítka rozsvítila. Zabolely mě oči ze světla, které se rozzářilo po místnosti, ale nějaká bolest očí byla nic oproti bolesti mého břicha a hlavy.
''S-strašně mě bolí břicho a hlava,'' odpověděla jsem nakonec Louisovi, který se na mě zmateně a vystrašeně díval. Shodil ze sebe peřinu a kleknul si ke mně.
Podle výrazu na jeho tváři jsem rozpoznala, že neví, co by měl udělat, proto jsem se ho snažila uklidnit, ''přejde to,'' nalhávala jsem sama sobě. Nebyla jsem si jistá, jestli to jen tak přejde.
''Uh… neměli bychom jet do nemocnice?'' zeptal se a chytnul mě za ruku. Zakroutila jsem hlavou v nesouhlasu.
''Ale-'' začal, ale já jsem znovu zakroutila hlavou. Nechtěla jsem od doktorů slyšet větu, že se můj stav zhoršuje.
''Nebudu klidný, dokud tě neuvidím u doktora,'' řekl mi.
''Nechme to na ráno,'' podívala jsem se na něj štěněcím pohledem. Chtěla jsem návštěvu nemocnice oddálit, co nejdál to jde.
Louis si hlasitě povzdechl, ''dobře, ale zítra se z toho nevykroutíš.'' Tím jsem si byla sama jistá.

Forever & Always - 43. díl

17. května 2014 v 19:05 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Zakroutila jsem hlavou nad jeho odpovědí a sklonila hlavu. Mé ruce byly spojené dohromady a palce o sebe vzájemně třely. Tohle dělám, vždy když jsem nervózní.
Sakra. Vzmuž se, Emily!
Zvedla jsem pohled a navázala s ním oční kontakt. Věděla jsem, že musím bleskově změnit téma. ''Uh…,'' vydala jsem se sebe nerozpoznatelný zvuk, ''pře-přespíš tady dnes?'' Po pronesení mé otázky jsem ze svých rtů vytvořila malý úsměv.
Louis nerozhodně pokrčil rameny, ''nevím,'' odpověděl, ''bude to stát za to?''
Nevěděla jsem, jak mám na jeho otázku odpovědět, ani jsem nevěděla, co myslí pojmem 'stát za to.' Má perverzní mysl si představila pár věcí, ale musím taky zapojit normální část mého mozku. ''Co myslíš tím 'stát za to'?'' zeptala jsem se po chvíli.
''Emily…,'' povzdechl si a zakoulel očima, ''přesně vím, co sis podle pohledu na tvé tváři představila… až budeme spolu, tak to všechno uskutečníme, neboj,'' mrkl na mě. Obrátila jsem oči v sloup a zakroutila hlavou. Díky jeho odpovědi se zase dostáváme k tématu 'kdy se konečně dáme dohromady?'.
''Ale jestli-'' začal, ale skočila jsem mu do řeči, než stačil říct to, co chtěl.
''Radši zapni televizi!'' Na můj rozkaz natáhl ruku na stůl, kdy ležel ovladač. Zmáčkl tlačítko zapnutí a na televizi se místo černého obrazu objevil plešatý chlap, který hlásil počasí na nadcházející dny.
''Na co se jdeme dívat?'' zeptal se Lou. Pokrčila jsem rameny na znamení, že nevím. Louis se pohodlně natáhl na gauči a přivlastnil si ovladač. Začal přeblikávat z kanálu na kanál. Ani jsem nestihla zaregistrovat, co na kterém běží a Lou stále, v rychlosti blesku přepínal na další a další. Párkrát jsem mu řekla, ať zpomalí, ale on mě neposlouchal. Zastavil ho až obří dinosaurus, který se objevil na obrazovce s číslem kanálu 54. S vykulenýma očima hleděl na obrazovku.
Povzdechla jsem si a zavelela jsem, ''přepni to!''Louis natáhl dlaň na znamení toho, abych držela hubu. Zakoulela jsem očima a nenápadně se k němu přibližovala. Když jsem byla natlačená až úplně na něm, trhla jsem rukou a rychle mu vytrhla ovladač z ruky. Poskočila jsem a vrátila se na své místo.
''Emily!'' zavrčel, ''radši mi ho vrať.'' Tu větu pronesl tak klidným hlasem, že jsem s radostí a výsměšným úsměvem na tváři nesouhlasně zakroutila hlavou. Odvrátila jsem od něj pohled a začala přeblikávat programy. Zastavila jsem se na čísle 71. Běžel tam zrovna pořad o módě. Normálně bych se na něj určitě nedívala, ale když tady byl Louis… prostě jsem ho chtěla vyprovokovat.
Slyšela jsem hlasitý zvuk, který vyšel z jeho úst. Podobalo se to zavrčení a povzdechnutí. Koutkem oka jsem se na něj podívala. Na tváři měl útrpný pohled. Podle toho jsem vydedukovala, že se mu asi nezamlouvá dívání se na holky, které si vybírají to správné oblečení na pracovní pohovor. Usmála jsem se, když jsem pochopila, že můj plán, jestli to tak můžu nazvat, funguje.
''Em!'' vyslovil mé jméno. Podívala jsem se na něj příjemným tázavým pohledem. ''Přepni to!'' řekl.
Zakroutila jsem hlavou v nesouhlasu, ''dívám se. Zajímá mě to.'' Lhala jsem.
''Emily Williamsová!'' vyslovil celé mé jméno. Tentokrát jsem se na něj ani nepodívala. Pevně jsem držela ovladač, protože jsem každou minutou čekala, až se mi ho bude snažit vytrhnout z ruky.
Ještě že jsem byla připravená. Za několik minut se jeho ruka vážně snažila ukrást mi ovladač z ruky. Držela jsem ho pevně, ale co je síla holky proti klukovi? Cítila jsem, jak mi pomalu vykluzoval z ruky.
''Fajn,'' začala jsem, ''dám ti ho, ale chci se podívat jak skombinuje ty modré kalhoty s tím bílím topem,'' řekla jsem.
Louis obrátil oči sloup a pustil ovladač, tím mi ho nechal. Doširoka jsem se usmála. Louis se podíval na obrazovku a zamračil se ''lhala jsi mi! Vždyť nemá modré kalhoty!''
''Nemá?'' zfalšovala jsem překvapení a zvedla jsem obočí.
''Tohle si odpykáš!'' přecenil skrz zuby. Ani jsem nestihla zareagovat a Louis se na mě natlačil celou svou vahou a silou. Oběma rukama chytl ty mé. Z pravé mi vyklouznul ovladač na zem, protože jsem ho nedržela tak pevně jako předtím. Čekala jsem, že po něm šáhne na zem, ale on mě stále držel.
''Můžeš mě pustit,'' řekla jsem a prolomila tím ticho.
Louis zakroutil hlavou, ''nemůžu.'' Divná atmosféra se rozléhala po celém pokoji. Louis neprolomil oční kontakt, který probíhal mezi mými a jeho očima. I po tom co řekl 'nemůžu' mě přece jen pustil. Nahnul se ke mně blíž a opřel jeho čelo o mé. Cítila jsem jeho dech na mé tváři. Pak - když už to dál nevydržel - spojil jeho rty s těmi mými do dlouhého polibku.

Forever & Always - 42. díl

21. dubna 2014 v 16:55 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Emily!'' zavolala matka a následně mi vletěla do pokoje.
''Co?'' zvedla jsem obočí a zaklapla notebook, který mi ležel na stehnech.
''Jedeme s tátou do Birminghamu,'' odmlčela se, ''navštívit Alexe. Vrátíme se zítra v noci.'' Přikývla jsem. Většina puberťáků v mém věku by hned po tom, co rodiče nasednou do auta a odjedou, uspořádalo velkou párty s milionem lidí, sudy piva a kdo ví čím ještě. Já jsem pravý opak. Celý den proležím nebo prosedím u televize a počítače, nehledě na to jestli jsou rodiče doma nebo ne.
''Pozdravuj ho ode mě,'' řekla jsem a pak se s ní rozloučila. Jen co zavřela dveře, vrátila jsem se k mé předešlé činnosti - chattování s Chloe. Jaké to příjemné strávení dopoledne.
Slyšela jsem zvuk motoru, nahlédla jsem z okna, abych se přesvědčila, že už odjíždějí. Bílé auto vycouvalo z naší garáže, sjelo na cestu a následně uhánělo na levou stranu.
Já: Bojím se ti to říct, ale jsem sama doma.
Napsala jsem Chloe. Jedno mé já mi říkalo, že jsem to neměla dělat, protože Chloe je schopná zavolat všem bývalým spolužákům a uspořádat párty století a to je to o co nestojím.
Chloe: Sakra… Hlídám bráchu. Mělas mi napsat dřív, nechala bych ho rodičům a... něco bychom podnikly (ty víš, co myslím).
Jo, moc dobře jsem věděla, co myslí. Ulevila jsem si. Nikdy bych si nemyslela, že budu vděčná čtyřletému, rozmazlenému klukovi, právě mi vytrhnul trn z paty. Kdyby nebylo jeho, Chloe už by se mi sem nasáčkovala a obvolávala ostatní.
Já: Třeba někdy příště.
Samozřejmě jsem věděla, že žádné příště nebude, a kdyby bylo, tak se o tom Chloe určitě nedozví.
Chloe: Jo. Měla bys zavolat Louisovi.
Já: A to jako proč?
Chloe: Abys nebyla tak sama. Dlouho jste se neviděli, ne?
To byla pravda. Neviděla jsem ho skoro dva týdny, což bylo dlouho, vzhledem k tomu, že jsme se dřív vídali skoro každý den. Možná přeci jen dám na Chloeinu radu a zavolám mu.
Já: Fajn. Zavolám mu.
Chloe: Tak se mi to líbí. Musím jít, myslím, že můj milý bratříček právě rozbil máminu oblíbenou vázu.
Napsala a hned potom se odhlásila. Díky bohu, že mám staršího bráchu. Nedokázala bych se starat o čtyřletého, zlobivého kluka.
Vytočila jsem Louisovo číslo. Zvedl to tak rychle, jako kdyby čekal na telefonát z loterie, že právě vyhrál jeden milion dolarů.
Mou pozvánku ke mně s nadšením přijmul se slovy 'budu tam za pět minut.' Byla jsem si jistá, že za těch pět minut si neobuje ani boty, proto jsem šla do obyváku a pustila si televizi. Překvapilo by mě, kdyby tam pro jednou něco bylo. Na polovině kanálů dávaly reklamy a na té druhé polovině teleshoppingy. Strašná zábava.
''A při nákupu našeho úžasného Nicer Dicer Plus dostanete dvě krabičky na skladování nakrájené zeleniny ÚPLNĚ ZADARMO!'' Holohlavý chlápek se naprosto vyžíval v nabízení zbytečných prostředků do kuchyně, které po nákupu s největší pravděpodobností skončí zahrabané vzadu ve skříni, pokud si je teda někdo koupí. Zakoulela jsem očima a červeným tlačítkem vypnula televizi. I ta černá plocha je zajímavější než reklamy a ubohé teleshoppingy.
Teprve jsem si začala užívat tu samotu, když v tom zazvonil zvonek. Tomlinson si tentokrát pospíšil.
Doplazila jsem se ke dveřím a otevřela je. Vysmátý Louis mě pevně objal.
''Dlouho jsem tě neviděl,'' řekl, když mě pustil. Prohlédl jsi mě odshora dolů a svraštil obočí, ''nepřibrala jsi?'' Bouchla jsem ho do ramene a uraženě zkřížila ruce na prsou, ''díky, vždycky víš jak potěšit.''
Louis pokrčil rameny, ''nemáš za co.'' Jako kdyby netušil, co je ironie. Pustila jsem ho dovnitř, stále naštvaná z jeho poznámky na mou váhu. Vyzul si boty a odkopnul je někam do rohu místnosti, pak kráčel do obyváku, kde se rozvalil na gauči. Ani jsem mu nemusela říct větu 'chovej se jako doma', on už se tak dávno choval.
Posadila jsem se na zbylé centimetry, které ještě nebyly obsazené Louisovým tělem.
''Takže co budeme dělat?'' zeptal se a roztáhl se ještě víc, takže jeho nohy teď ležely na mých stehnech. Ještě že měl ponožky.
''Tak zaprvé,'' začala jsem, ''sundej ze mě ty své smradlavé nohy,'' nařídila jsem mu. Louis si povzdechl a nakonec udělal, jak jsem mu nařídila. Na mé překvapení dokonce změnil polohu, sedl si vedle mě jako slušný člověk na návštěvě… možná si sedl až moc blízko mě.
''Zadruhé?'' zeptal se a já jsem nechápavě zvedla obočí.
''Co?''
''No řekla jsi zaprvé…''
Kývla jsem hlavou a konečně si vzpomněla, že jsem nedořekla mou myšlenku, ''a zadruhé,'' vstala jsem a kráčela ke skříni u televize. Louisovi oči ze mě nespouštěly zrak. Otevřela jsem skříň a hrabala se v ní, dokud jsem nenašla to, co jsem hledala. ''Zahrajeme si activity!'' dořekla jsem s nadšením v hlase. Krabici jsem zvedla k hlavě, aby ji Louis dobře viděl. Viděla jsem, jak zakoulel očima.
''Nikdy jsem to nehrál,'' řekl otráveně, ''co tak si jenom povídat?''
Pokrčila jsem rameny a požila krabici s velkým nápisem Activity na stůl. Sedla jsem si zpátky na gauč, o pár centimetrů dál od Louise než jsem seděla předtím.
''Jaké je téma?'' zeptala jsem se po minutě ticha. Nenávidím ten okamžik, kdy nastane ticho, všichni mlčí a neví, co říct. Je to trapné a nepříjemné.
''My,'' odpověděl. Tiše jsem si povzdechla. Nechtěla jsem řešit nás. Bála jsem se toho, že dřív nebo později začne s tímhle tématem. Možná to byl i důvod, proč jsme se dva týdny neviděli, nechtěla jsem nás rozebírat.
''Jsme kamarádi,'' řekla jsem jednoduše, doufajíc, že tímhle tuhle konverzaci ukončím.
''No právě,'' začal, ''jsme jen kamarádi, i přesto, že bychom mohli být víc.''
''Lou,'' povzdechla jsem si, ''řekla jsem ti, proč nemůžeme být pár.''
''Neřekla,'' zakroutil hlavou, ''spusť teď.'' Nechtěla jsem se o tom bavit.
''Umírám,'' zašeptala jsem, ale on to slyšel.
''Tohle je vážně král všech důvodů.'' Cítila jsem z něj naštvání. ''Co třeba konečně začít žít? Jediné co děláš je, že si říkáš 'óó tohle dělat nemůžu, protože umírám.' ''
''Není to tak snadné,'' řekla jsem.
''Není to tak snadné?'' zopakoval. ''Co je na tom těžkého? Je těžké být s někým šťastná?''
''Jak si můžeš být jistý, že bych s tebou byla šťastná?'' zeptala jsem se.
Louis pokrčil rameny, ''protože vím, že bys byla.'' Sebevědomí mu vážně nechybí.
Zase po dlouhé době F&A. Zitra bude I'm not her (už ji mám přeloženou, ale radši jsem přidala F&A). Teď tady napíšu takovou krátkou informačku. Zbytek tohoto týdne a celý příští týden se budu snažit hodně přidávat I'm not her (samozřejmě ne každý den, protože ty části jsou na překlad vážně dlouhé). Nevím jak to bude s F&A, když mě něco napadne tak za tyhle následující dva týdny přidám max. jednu část. No a za tyhle dva týdny mi nastává 3 týdenní praxe -_- + bude MS v hokeji... nemám tušení kolik budu mít času.

Forever & Always - 41. díl

24. března 2014 v 19:47 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Jsi si stoprocentně jistý, že si nenašel nějakou jinou?'' zvedla jsem obočí, když jsem položila otázku Louisovi. Seděli jsme na lavičce poblíž mého domu. Všude kolem bylo naprosté ticho. Žádné kolem projíždějící auta, žádní uspěchaní lidé nebo ptáci, kteří 'zpívají' jejich protivné písně.
Lou přikývl. Podívala jsem se na něj, ''tak proč se s ní rozešel? Vypadali, že spolu vycházejí.'' Nevím, jestli to byla otázka kladená přímo Louisovi, nebo jenom mě, protože jsem nahlas přemýšlela, ale on mi na ni stejně odpověděl.
''Nic není, jak se na první pohled zdá.'' Měl pravdu. Nikdo až na Harryho a Chloe doopravdy neví, jaký jejich vztah byl. Neměla jsem se do toho vůbec plést.
''Ten včerejšek,'' začal, ''uhm… ta pusa?'' koktal a nevěděl jak poskládat větu. Chtěla jsem se nad jeho rozpačitostí usmát, ale raději jsem se snažila udržet svůj poker face.
Nevěděla jsem, co odpovědět, ''uh… bylo to… myslím… myslím, že bychom měli zůstat jenom přátelé,'' vysoukala jsem ze sebe nakonec. I když si Louis po celou dobu udržel stejný výraz, pokles jeho tváře jsem nemohla přehlédnout.
''Ale-'' začal, ale já jsem ho nenechala domluvit.
''Lou…já umírám. Nechci ti ublížit tím, že… že odejdu,'' řekla jsem.
Louis jenom zakroutil hlavou, ''jo, protože když zůstaneme jenom kamarádi tak mi to neublíží, že?'' zakoulel očima.
Povzdechla jsem si a v hlavě se snažila sestavit smysluplnou větu. ''Nebude to tak moc bolet.'' Věděla jsem, že jsem řekla naprostou pitomost. Sama nad sebou jsem zakoulela očima.
''Jo, jasně, Emily,'' řekl sarkasticky, ''ty víš, že tě mám rád, možná víc než rád a já vím, vidím to na tobě, že to cítíš stejně, tak proč mi sakra nedáš šanci?'' Zněl hodně naštvaně a otráveně. Až mě jeho tón hlasu udivoval.
''Protože… se bojím,'' zašeptala jsem.
''Čeho, pro Boha?'' vykulil na mě ty jeho modré oči.
Pokrčila jsem rameny, ''já nevím. Prostě se bojím.''
''Em,'' povzdechl si.
Vstala jsem ze zelené lavičky, ''musím jít. Uvidíme se.'' Nečekala jsem na jeho pozdrav, prostě jsem se vydala na cestu k domu.
''Přemýšlej nad tím!'' zakřičel na mě. Neohlídla jsem se, dělala jsem, že ho neslyším a pokračovala v chůzi.
Když jsem měla dobrý výhled na náš dům, na schodech jsem viděla sedět ženskou postavu s hlavou v dlaních. Už jenom podle dlouhých, hnědých vlasů jsem věděla, že je to Chloe. Zrychlila jsem, a co nejrychleji se dostala k ní.
''Ahoj,'' pozdravila jsem ji, ''co tady děláš?'' Když slyšela můj hlas, zvedla hlavu z dlaní a s úsměvem na tváři se na mě podívala. Měla rudě červené líce a oči jí jiskřily.
Než mi odpověděla, odhalila vrchní část bílých zubů tím, že svůj úsměv zdvojnásobila. ''Ahoj, Emily!'' řekla veselým, ječivým hlasem, ''jak-jak se máš?'' zvedla jsem obočí nad tónem, jakým položila otázku. Byla až moc veselá na to aby to bylo normální. Posadila jsem se vedle ní.
Chloe se na mě sladce zadívala, stále s širokým úsměvem na tváři. Z ničeho nic se začala hlasitě smát a já až teď ucítila pach alkoholu, který vycházel z jejích úst při záchvatu smíchu. Zhluboka se nadechla a přestala se smát. Neptala jsem se jí, proč najednou tak vybuchla. Byla jsem si jistá, že to byla nějaká blbost.
''Ty jsi pila?'' zeptala jsem se, i když odpověď jsem už znala. Chloe se na mě nechápavě podívala, ''ne,'' odpověděla udiveně, ''jak jsi na to přišla?'' rozpačitě se zasmála a přitom hekla.
''Co jsi všechno měla?'' zeptala jsem se.
''Uh… uhm… vodku… a… rum…,'' snažila si vzpomenout. Obrátila jsem oči v sloup.
''Proč jsi se tak zřídila, Chloe?'' vstala jsem a nastavila jí ruku. Chytla ji a opatrně se postavila na nohy. Podle výrazu jejího obličeje jsem usoudila, že se jí asi zatočila hlava, proto jsem se ji snažila přidržet.
Chloe pokrčila rameny, ''já nevím.'' Ale já jsem věděla. Všechno to bylo kvůli Harrymu.
''Kdyby byl alespoň večer,'' řekla jsem si sama pro sebe, ''pojď, odvedu tě domů.'' Popadla jsem ji za ruku a šnečí chůzí ji vedla k nim domů.
Bože, já jsem tak strašná bitch. Omlouvám se za to, že mi to tak strašně trvalo. Prostě jsem měla těžké období a na psaní jsem neměla ani pomyšlení. Možná to bude takhle častěji. Mám málo času, škola je u mě na prvním místě a psaní je až někde úplně na konci.

Forever & Always - 40. díl

3. března 2014 v 20:05 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
''Em jsi v pořádku?'' volala na mě matka přes dveře. Naštěstí jsem se stihla zamknout, takže nemohla vejít dovnitř a neviděla můj bledý obličej.
''Jo,'' zakřičela jsem zpátky chraplavým hlasem. Odkašlala jsem si a opřela se o stěnu vedle záchodu. Chvíli jsme počkala, a když jsem si byla jistá, že mám volný průchod, vstala jsem a potichu vyšla z koupelny. Co nejrychleji jsem vyběhla nahoru do pokoje a zamkla se. Nechtěla jsem, aby mě někdo vyděl. Otec by to moc rozmazával a matka už by startovala auto a mířila si to se mnou do nemocnice.
Sedla jsem si na postel a rukami se objala kolem kolen. Bylo mi špatně a ještě k tomu mě zase začínala bolet ta má prokletá hlava. Šáhla jsem po prášku proti bolesti. Věděla jsem, že mi stejně nepomůže, ale doktor mi řekl, že ho mám brát, tak ho beru. Polkla jsem ho i bez pomoci vody.
Zapípal mi mobil, oznamující novou příchozí zprávu. Zakoulela jsem očima a vytáhla ho z kapsy. Byla od Louise. Čekala jsem to.
Louis: Co se stalo?
Hned jsem mu odepsala. Nic, jen mi bylo trochu nevolno.
Netrvalo to ani minutu a můj mobil znovu zapípal. A jsi v pořádku?
Jo, je mi fajn.
Lhala jsem. Ale nemohla jsem mu přece napsat, že je mi blbě jako psovi a přes bolest hlavy se mi začíná mlžit zrak, tudíž špatně vidím na displej mobilu. Pak už mi nenapsal.
Položila jsem mobil na noční stolek hned vedle lampičky a prášků. Sedla jsem si do pohodlné polohy a opřená o dřevěný rám postele, jsem zaklonila hlavu a zavřela oči. Bylo to až neuvěřitelné, ale bolest se pomalu začala vytrácet.
Slyšela jsem zvonek a po chvilce dupot po schodech. Otevřela jsem oči, sedla si na kraj postele a čekala, kdo bude ta osoba, která vejde do mého pokoje.
Viděla jsem, jak se klika pohnula směrem dolů, a dveře se otevřely. Byla to Chloe. Prvního čeho jsem si všimla, byly její červené, ubrečené oči. Zmateně jsem se na ni podívala a poklepala na místo vedle sebe. Sedla si a rukou si prohrábla její dlouhé hnědé vlasy.
''Co se stalo?'' Podívala jsem se na ni a spatřila kruhy pod očima. Chloe nebyla typ holky, která často brečela nebo byla až přehnaně citlivá, proto mi bylo jasné, že je něco špatně.
Stačila tahle otázka a do očí se jí nahnaly slzy. Zhluboka se nadechla a vší silou se snažila, aby jí nevytryskly napovrch.
''Harry se se mnou rozešel,'' vysypala ze sebe. Vykulila jsem oči a zalapala po dechu. Tu větu jsem si v hlavě opakovala ještě asi desetkrát, abych si uvědomila, co to znamená.
''Co?'' zeptala jsem se udiveně, ''jak? Proč?'' Nevěděla jsem, co říct. Nevěděla jsem, co dělat. A už vůbec jsem nevěděla, jak ji utěšit.
''Řekl… řekl, že na sebe nemáme tolik času a… že nám to neklape, tak jako na začátku,'' koktala. Když to dořekla, nechala proud slz, aby opustil její oči. Naklonila jsem se k ní a pevně ji obejmula. Vzlykala a máčela mi tričko. Ale to mě v téhle chvíli vůbec nezajímalo.
''To bude dobré… uvidíš,'' snažila jsem se ji utěšit, ale jí v těhle věcech nejsem moc dobrá. Pohladila jsem ji po vlasech a nechala ji brečet.
Po pár minutách zvedla hlavu z mého ramene a já ji přestala objímat. Utřela si slzy a párkrát se zhluboka nadechla.
''Myslím, že si někoho našel,'' prolomila ticho.
Zakroutila jsem nad tím hlavou, ''určitě ne.'' I když Harryho neznám zrovna dokonale, stačil mi jeden pohled na něj a bylo mi jasné, že by Chloe nikdy nepodvedl.
''V poslední době se choval nějak divně a-'' nedokončila její větu, protože jsem jí skočila do řeči.
''Chloe, určitě nemá žádnou jinou… Měla bych se zeptat Louise?'' Nesouhlasně zakroutila hlavou. Ale já jsem i přesto věděla, že se ho zeptám. Vím, že mi do toho nic není, ale zajímá mě, proč nějaký kluk zlomil mé kamarádce srdce.
Tenhle týden se budu snažit hodně přidávat, protože mám prázdiny (WOOHOO!!) a už to chci ukončit.

Forever & Always - 39. díl

23. února 2014 v 19:45 | *Louigi |  Forever & Always
Emily
Louis zaparkoval u pizzerky, otevřel dveře a chystal se vyskočit z auta, ale když si všiml, že já stále sedím a jenom ho pozoruju, zmateně se na mě podíval.
''Jdeš nebo co?'' zeptal se.
Zakroutila jsem hlavou v nesouhlasu, ''ne,'' odpověděla jsem, ''počkám tady.''
''Dobře. Jaký druh mám koupit?''
Pokrčila jsem rameny v nezájmu, ''kup tvoji oblíbenou.'' Louis jenom přikývl a vysedl z auta. Strčil si ruce do kapes a rychlím krokem vešel do pizzerie.
Rozvalila jsem se na koženou sedačku a vytáhla si mobil z kapsy. Kvůli vypnutému zvuku jsem si nevšimla nové zprávy. Byla od Chloe. Stálo v ní, že se zítra staví. Bez odepsání jsem si strčila mobil zpátky do kapsy. Jsem doma jenom jeden den a už mě všichni obskakují jako bych měla každou vteřinou zemřít. Dokonce v nemocnici jsem si připadala víc zdravě než doma.
Nedočkavě jsem podupovala nohou. Měla jsem hlad a čekání na Louise mě vážně nebavilo. Připadalo mi, jako by tam byl věčnost. Přesto uběhlo jen pár minut.
Po dalších pár minutách (pro mě to bylo jako rok), Louis konečně vyšel s pizzerky s krabící v ruce a úsměvem na tváři.
Nasedl do auta a podal mi krabici, ve které se nacházela pizza. Byla dost teplá a ta vůně mě omámila tak, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než jak se do ní konečně zakousnu.
''Konečně,'' řekla jsem Louisovi. Ten jenom obrátil oči v sloup.
''Najíme se tady nebo pojedeme někam, kde není moc lidí,'' zeptal se mě.
Zvedla jsem obočí, ''co myslíš?! Umírám hlady.'' Tohle mu jako odpověď stačilo. Z rukou mi vytrhl krabici a položil si ji na kolena. Hned jak ji otevřel, celým autem se rozlehla ta známá vůně čerstvě upečené pizzy. Byla šunkovo-sýrová. I když salámy a celkově maso moc nemusím, olízla jsem si rty a s chutí šáhla po jednom kousku. Zakousla jsem se do ní. V puse mi vybuchla exploze té výborné chuti. Hltala jsem jako bych týden nejedla. I když to je možná pravda, protože nemocniční jídlo se s normální stravou nedá srovnávat.
''Bacha ať se nezadusíš,'' Louis nade mnou kroutil hlavou. Hlavně že on jedl už druhý kousek. Hodila jsem na něj vražedný pohled a polkla poslední sousto. Neváhala jsem ani minutu a natáhla ruku pro další. Jenomže protože jsem strašně nešikovná, tak mi pizza při putování do mých úst, spadla na koženou sedačku. Dělala jsem jako by nic, doufala jsem, že si toho Louis nevšimne.
''Moje sedačka,'' zaječel tím jeho pištivým hlasem. Sakra, všiml si toho. Sladce jsem se na něj usmála a zamrkala na něj očima.
''Tohle nespraví ani ten nejsladší pohled,'' zapištěl, ''ježiši kriste… to je pravá kůže.''
Zakoulela jsem nad ním očima, ''chováš se jako prvotřídní hysterka.'' Z kabelky jsem vytáhla balíček ubrousků a vítězoslavně jsem tím zamávala před Louisovýma očima.
Spadený kousek pizzy jsem hodila pátky do krabice a kečup, který tam zůstal, jsem důkladně utřela.
''Nikdo nikdy nepozná, že ti sem spadla pizza.''
''Aha, takže ta pizza spadla mě?'' zvedl obočí, ''jsem to ale nemehlo,'' zakroutil hlavou.
''Jo, byla to tvá vinna,'' souhlasila jsem s ním.
Dojedli jsme poslední kousky pizzy a Louis vyhodil krabici i s ubrousky do koše, který stál hned před jeho autem. Pak nastartoval a vyjel z parkoviště.
''Kam jedeme teď?'' zeptal se.
''Domů,'' odpověděla jsem. Louis poslechl můj rozkaz a jel cestou k mému domu. Byli jsme pryč něco přes hodinu.
Zastavil před domem a oba jsme vysedli. Šel se mnou až ke dveřím.
''Dnešek určitě někdy zopakujeme,'' řekl s úsměvem na tváři. Souhlasně jsem přikývla. Na chvíli mezi námi nastalo ticho. Oba dva jsme čekali, že ten druhý něco řekne, ale ani jeden z nás ze sebe nevydal ani hlásku. Zahleděla jsem se do těch jeho modrých očí a tak nějak mi došly slova. Ztratila jsem se v nich.
Vzpamatovala jsem se, až když jsem viděla jeho přibližující se obličej. Věděla jsem, co přijde. Když se o tohle pokusil minule, nechtěla jsem to, ale teď to bylo naopak, přála jsem si, aby to udělal. Spojil naše rty do malého a krátkého polibku. Cítila jsem, že si nebyl jistý a bál se. Odtáhl se a rozpačitě se usmál.
''Byla to chyba?'' zeptal se a zadíval se mi do očí.
Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, ''ne, nebyla.'' Po téhle odpovědi se Louisovo sebevědomí vrátilo na stejnou úroveň, na jaké bylo předtím. Na tváři se mu objevil vítězný úsměv.
Chtěla jsem se na něj usmát zpátky, ale hlava se mi zatočila tak, že jediné, co jsem mohla udělat, bylo opřít se o vchodové dveře. Začala jsem ztěžka dýchat. Udělalo se mi špatně a já jsem věděla, že budu potřebovat záchod.
''Jsi v pořádku?'' zeptal se zmatený Lou. Nejistě jsem přikývla. Před očima se mi mlžilo, hlava se mi točila a já cítila dnešní pizzu, která si budovala cestu trubicí nahoru.
''Musím jít,'' řekla jsem rychle a pravděpodobně taky nesrozumitelně. Otevřela jsem dveře a rychle je za sebou zavřela. Louise jsem nechala venku. Poslední, co jsem viděla, byl jeho zmatený a vystrašený pohled.
Utíkala jsem přes chodbu na záchod. Tak tak jsem to stihla. Vyzvracela jsem snad všechno, co jsem dnes snědla. I bez zrcadla jsem věděla, že jsem bílá jako stěna. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Ale s jistotou jsem věděla, že to nebyla jen tak nějaká nevolnost.
Tak nějak jsem přemýšlela (ano, umím i myslet :D) a došlo mi, že se blížíme ke konci (hodně pomalu). Maximálně 10 dílů, ale s mím přidáváním, to bude trvat ještě rok :D.